varovala mě švagrová Torina, když jsem jí řekla, že si povídám s lidma on-line. "Nikomu neříkej svoje jméno, ani kde bydlíš," naléhala na mě. Od té doby jsem se začala bát s kýmkoliv se setkat. V každém jsem viděla podvodníka
nebo dokonce vraha.
Nepochopím, že jsem se bez obav několikrát sešla se štíhlým, nevysokým mužským, kterému bylo kolem šedesáti. Tvářil se mladší a měl vlasy obarvené na černo, bylo to jako pěst na oko. Nepřipadal mi nebezpečný a cítila jsem k němu soucit. Svěřoval se mi , jak ho jeho o hodně mladší manželka opustila i s dvanáctiletou dcerou. Zmizela, když šel do důchodu a už přestal vydělávat penize. Nepodivila jsem se, že ve svém věku má tak malou dceru. Prostě potřeboval mluvit a já jsem ho poslouchala a přikyvovala jsem mu. Nabyl asi dojmu, že si rozumíme, a tak mě pozval na exkurzi do svého baráku. Jednou tak naléhal, že se nedalo odmítnout. Z naší společné vycházky, jsem ho následovala se svým autem a zaparkovala před velkým domem, kde bydlel.
On se svým autem zajel do garáže a já jsem ze svého auta vystoupila. Na příjezdové cestě jsem se zatočila na podpatku, prohlédla jsem si z venku velký barák a zahradu a řekla:
"Pěkný barák a na dobrém místě. Do města to máš kousek."
Radovala jsem se, že naše exkurze skončila. Jenže ten den byl neodbytný, hučel a hučel, a já jsem nechtěla být krutá. Přestože mě jeho barák naprosto nezajímal, vkročila jsem do garáže. Myslela jsem, že z garážových dveří juknu do baráku a bude hotovo.
Zaslechla jsem, jak za mnou zavírá garažová vrata. Zamrazilo mě, protože jsem si vzpomněla na Toriny slova: "Kdokoliv může být vrahem."
Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu a jestli mě opravdu ukolébala jeho "uplakaná" story. Měla jsem dvě možnosti, ukázat mu, že mám opravdu strach a dožadovat se otevření garáže. Pokud je opravdovým vrahem, tak už by mě to stejně nepomohlo. Byla jsem v kleci. A jak z klece ven, nejlepší strategie je hrát protivníkovu hru.
Vešla jsem do domu, odkud jsem nevěděla, jestli se jentak dostanu ven. Prvně jsem se zastavila a rozhlédla se na chodbě...
"To je krásný velký dům," předvedla jsem mu nadšení. "Tady je chodba, hm a vchodové dveře. Kolik je v domě vchodových dveří?" zajímala jsem se. Byla jsem plna zájmu: o barák. Přesto jsem byla ostražitá, dbala jsem, abych si ho co nejméně pouštěla za záda.
V kuchyni mi spadla čelist a bylo těžké předstírat nadšení. Všude poházené špinavéo nádobí a špína křičela ze všech míst a hlavně koutů.
"I kuchyně je velká a pěkná," pokyvovala jsem hlavou, aby viděl, že jsem stále unesena.
"Trochu bordel," zastyděl se. On se zastyděl?
"To nic, ten se uklidí," utěšovala jsem ho a jen tak namátkou pootevřela šuplíky. Našla jsem nože, to jenom, kdyby můj odchod nešel až tak hladce.
Další prohlídka už mi zvedala žaludek a nadšená slova mi ani z krku nelezla. V obýváku tři vrstvy koberců. Místo, aby se dosloužilý a špinvavý koberec vytrhal a vyhodil a natáhl nový, tak byl přikryt jiným kobercem a do třetice: místama ležel koberec v pořadí už třetí. Což o to, chození bylo měkkoučké, jako ve vatě.
Co mám říct?
"Vy jste měli malého pejska?" vykřikla jsem s nadšením v hlase, když jsem našla u gauče suchá malá hovínka.
Byla jsem ráda za ta hovínka, protože jsem mohla vykouzlit nadšení v hlase.
"Jo, pejsky mám ráda, vždytˇ i my jsme doma měli pejsky," sdělovala jsem mu a zatajila, že u nás doma to bylo bez těch suchých hovínek. Každá pejskova neštˇastná náhoda, se musela ihned uklidit a hlavně, my jsme pejsky venčili.
Dům byl opravdu velký a exkurze dlouhá, doufala jsem, že jsem ho dostatečně ukolébala. Ale s basmentem mi vyrazil dech. Přemýšlela jsem, jestli tam mám vlézt nebo ne.
"Ještě jsme nebyli v basmentu. Je tam mold, a tak to tam vysušuju," vysvětloval mi a scházel po schodech dolů. Stála jsem nahoře na schodech a nakukovala dolů.
"Vidím to, vidím dehumidifiers," volala jsem na něj a stála jsem na hořejším schodě jako přibitá. Dolů za ním se mi vůbec nechtělo. Všechno šlo docela dobře a najednou taková zrada - basement.
"Jen pojdˇˇ," a vydal se pro mne nahoru. A tak jsem pomalu scházela do jámy lvové. V každé místnosti běžel dehumidifier, aby odsál vlhkost. V basmentu bylo hlučno a hrozný smrad z moldu. Bylo tam nedýchatelno, alesponˇ pro mne. Ten jeho dům byl tak akorát na zbourání a postavení nového, bez moldu.
"Je to lepší vidˇ, citíš mold?" ptal se mě.
Další triková otázka.
"Ještě trochu mold cítitím. Dehumidifiers bys ještě neměl odstranˇovat. Ale basment, ten basment je tak velký... Trochu mi to vadí na dýchání, jdu nahoru," omluvila jsem se a vyběhla jsem schody tak rychle, aby se neměl čas dostat za mne.
Přišel za mnou do kuchyně. Ano, utekla jsem do kuchyně, tam jsem chtěla vnést svůj požadavek, že moje dvouhodinová exkurze je u konce a já bych chtěla jet domů. Kde jsou nože jsem věděla a šuplík jsem tělem blokovala.
"Zítra jdu do práce. Ale hned po práci sem přijedu a domluvíme upravy v baráku," slibovala jsem mu.
"Ze to není špatný dům? Tobě se líbí, vidˇ?"
Kývala jsem jako divá, že byste si mysleli, že krásnější dům jsem nikdy neviděla.
"Půjdu do práce, vydělám peníze, abychom to tady opravili," sliboval mi.
"Tak já jedu, chceš mi otevřít vchodové dveře a nebo mě opět pustíš garáží," zeptala jsem se přímo a rozhodně. Pochopil, že už opravdu odcházím, ale uvěřil že opět zítra přijdu. Byl celý naměkko, podíval se na mě a poslechl. Sel mi otevřít vchodové dveře. Vyletěla jsem na čerstvý vzduch, a než bys napočítal do pěti, skočila jsem do svého autička. Zamávala jsem mu a už jsem ujížděla k domovu, do bezpečí.
Kdokoliv může být vrahem, řekla mi Torina. On sice nebyl, ale já jsem se přesto třásla jako osika. Byla jsem zavřená v domě s člověkem, který se lituje a naříká, nežije, neuklízí. Nechtěla jsem zkoušet, jak by zareagoval na moji zápornou odpovědˇ. Jestli by si na mě nezchladil žáhu po tom, co mu provedla manželka.
Prožila jsem pár hodin hrůzy a napadlo mě, že nejlépe bude všechno utnout co nejdříve. Aby v sobě dlouho neživil ideu, že já budu pro něj ta pravá.
"Nechci s tebou žít. Nechci už tě nikdy vidět, nevyhledávej mě." zavolala jsem mu. Nemohla jsem mu zlomit srdce, protože jsme se viděli pouze několikrát a protože jsme nebyli nic víc, než kamarádi. To jenom on chtěl postavit nefungující vztah.
Zavolal mi, vyhledal mě a nerozuměl tomu, proč po tak zdařilé exkurzi jeho baráku jsem zamrzla na bodu mrazu.
Rekla jsem mu, že v domě, kde je mold bych žít nemohla, že bych nemohla dýchat, a tak jsem si to rozmyslela.
Ve skutečnosti jsem z něj měla příšerný strach, tak jak z nikoho před tím. Možná to bylo tím, že mezi námi jsem necítila žádné pouto, žádná chemie, cizí člověk, který mě zavřel v domě.
