Jak oblafnout detektiva

Můj manžel, detektiv, sleduje v telefonu moje aktivity, pokud jsem mimo domov. Ona s tím začala vnučka, když jsme si letos byli nuceni koupit nové telefony. Celá její rodina má Apple iPhone, a tak nás syn tlačil ke stejné značce.

Nemám ráda drahé telefony, protože čím dražší, tím rychleji se o něj přijde. Já splachuji telefony do záchodové mísy a moje snacha je "omývá" v kýbli se špinavou vodou. Ani jeden telefon naši koupel nepřežil, můj však byl levný a lehko nahraditelný, ale její byl Apple iPhone, který tenkrát stál tisícovku. Z tohoto důvodu jsem o Apple iPhonu nechtěla ani slyšet.

Svůj názor jsme změnila až letos v prodejně, kde jsem zjistila, že Android už také není žádná levná záležitost. Rozhodli jsme se jet do nedaleké prodejny Apple, a tam jsme si vybrali náš telefon. Když vybrat, tak vybrat, já mám fialkovou a manžel zelenou. Když to syn viděl, tak se řehtal, že pro mne bílý a pro manžela černý, což si kupuje většina lidí.

"Říkal jsi, atˇ si vybereme, kvůli bílýmu a černýmu telefonu jsme nemuseli navštěvovat Apple store, to jsme mohli zakoupit v T mobilu. Chceme mít naše telefony barevný," odpálkovala jsem syna. Nejdříve nás do iPhonu uvrtá a tedˇ se nám směje kvůli barvičkám. Chceme mít svět barevný.

                                                                                                                                        Vnučka, která má svůj telefon malý Apple iPhone SE, se zaradovala, když viděla naše větší telefony a hned nám na nich začala instalovat různé pro ni zajímavé věci. A tak se stalo, že jsem byla v práci a najednou mi telefon tak legračně pípal...

"Dívám se, kde jsi," řehtala se, když jse se jí ptala, proč mí pípala z manželova telefonu.

Od té doby se z manžela stal detektiv. Vždycky jsem mu volala, když jsem dorazila do práce, že už jsem v práci a cesta: dobrá. Pokud jsem se neozvala,  volal mi on, proč se neozývám a jestli jsem v pořádku. Nyní nemusím ani  volat, protože mě od té doby, co si vnučka zahrála na detektivku, začal sledovat telefonem. Ví, že jsem na parkovišti, že jsem vešla dovnitř, ví, že právě jedu domů a podle času nachystá už večeři apod.

Tuto neděli mě však překvapil. Ovladačem jsem otevřela garáž, zajela dovnitř a vešla jsem do kuchyně a manžel ke mě běžel se slovy:

"Co tady děláš?"

Ve vlastním domě jsem se cítila jako nevítaný host. Přijela jsem brzy? Nepřijela, je 5:30 večer. Nečekal mě, schovává tady pod postelí nějakou třicítku, myslím vnadnou třicátnici, ale ještě než jsem se ho stačila zeptat, vychrlil na mě další otázku:

"Kde máš telefon?"

Telefon? Zašmátrala jsem v pase, kde mám svůj fanny pack kolem pasu zavěšený a kde vždycky mívám řidičský průkaz a kreditku a hlavně telefon. Přihrádka na telefon byla otevřena a ... a byla prázdná.

"Já nemám telefon," vykřikla jsem zděšeně a už jsem žádnou třicetiletou milenku pod postelí neřešila. Začala jsem hledat po taškách, jestli mi tam telefon nespadl. Když jsem se chtěla rozběhnout do garáže, jestli mi telefon nevypadl v autě, manžel mě zabrzdil:

"Nikam neběhej, tvůj telefon je v práci."

Neměla jsem ani náladu zažertovat, že alesponˇ někdo vydělává, když já si jedu domů válet šunky. Situace byla vážná, nevěděla jsem, kam jsem telefon položila, když jsem si na něm "odpíchla" konec pracovní doby. Ležel někde na place, kde ho mohl kdokoliv sebrat.

Bylo to jako výsměch, protože zrovna v tuto neděli mi povídala kolegyně Leah, že telefon vždycky někde zapomene a někdo jí ho ukradne. Takže potvrdila moji domněnku, pořizovat si pouze levné telefony. Přijde o jeden, zakoupí si jiný, opět levný.

"Nás syn přesvědčil ke koupi iPhone," odpověděla jsem jí. Zrovna v tuto neděli, kdy jsme si povídaly o tom, jak se vyplatí mít levný telefon, já se přiřítím domů a jsem bez telefonu.

Nasedli jsme s manželem do auta a chtěli jsme se řítit zpátky do práce, ale všude velký traffic. Žádné řícení se nekonalo. Netrpělivě jsem sledovala manželův telefon, na kterém bylo zobrazeno jeho dvojče, můj telefon. Ukazoval nám, že můj telefon je stále  na stejném místě, nevím, jestli tam, kde jsem ho zanechala, ale tam, kde pracuji.

Po půl hodině pomalé jízdy, jsem konečně netrpělivě vletěla do customer servisu: "Holky, nemáte tady můj telefon? Odjela jsem domů bez telefonu, nevím, kam jsem ho položila, když jsem si odpíchla."

Holky středního věku, Jane i Francesca, se na sebe udiveně podívaly:

"Ne, nikdo tady žádný telefon nevracel. Ještě se podívám do kanceláře," sdělila mi Francesca a odemkla kancelář, protože náš šéf tam zrovna nebyl. Z utrop místnosti mi přinesla dva ztracené  "chcípáčky" telefony, jeden z nich měl dokonce rozbitý display.

"To není můj telefon," zaupěla jsem a Francesca opět zmizela v kanceláři.

"Tak tady nic není," pokrčila rameny Jane a poodešla za dlouhý pult.

"Musí tady bejt, manželův telefon nás navedl sem. Ten, kdo ho má, tak je stále v této budově," nedala jsem se odbýt.

"Počkej, něco slyším," řekla Jane a otevřela jeden ze šuplíku pod pultem. Běžela jsem k ní a viděla jsem v šuplíku na display fotku svého manžela. Volal mi, jestli se mi podařilo telefon najít, a když zaparkoval auto, tak šel za mnou podpořit moje hledání.

Hrábla jsem do šuplíku a přijmula jsem hovor na svém telefonu:

"Už ho mám. Byl schovaný v šuplíku, někdo ho našel a vrátil. Myslím, že to byla Leah, se kterou jsem mluvila, než jsem odcházela. Asi bezmyšlenkovitě jsem telefon někam odložila, abych si mohla vzít tašky." Sdělovala jsem manželovi svoji domněnku. "Jdu ven, jedeme domů," oznámila jsem mu štˇastně.

"Slyšela jsem takové slabé zvonění ze šuplíku," sdělovala mi Jane radostně. Skočila jsem ji kolem krku:

"Love you, Jane," a pádila jsem konečně pryč z pracovního prostředí s telefonem v kapse. Konečně pro mne nastal konec pracovní doby. Ale zapotila jsem se, to vám řeknu.

Jo, a detektivové se také někdy seknou. Myslí si, že mají manželku v práci a ona je zatím už v garáži.