Jak jsem se stala ucitelkou

     Nikdy jsem nechtela byt ucitelkou, natoz ucitelkou v materske skolce. V patnacti, kdy jsem vychazela ze skoly, me to ani nenapadlo. Na skolu se totiz delaly talentovky a kdepak ja a talent.         

     Pri hodinach vytvarne vychovy jsem byla vzdycky rada, ze muj vykres neuplaval pod nanosem vody, kterou jsem pri kresleni s vodovyma barvama pouzivala. Po ucitelcine ohodnoceni jsem vsak litovala, ze radeji neuplaval nekam daleko, alespon do more. Presto jsem se nevzdavala a stale doufala, ze jednou muj vykres bude podoben tomu, co jsme meli nakreslit.

     Ani pri zpevu jsem se neprosadila. Ne ze bych se nesnazila, iniciativne jsem se prihlasila do peveckeho krouzku. Byla jsem tam jenom jednou, nehodila jsem se jim ani do sboru. Mysleli si, ze bych jim to kazila, nebo co.

     Mozna nejsem talentovana na zpev, ale na nejaky hudebni nastroj bych hrat mohla, napadlo me a vybrala jsem si  klavir, coz byla tenkrat velice draha zalezitost. Samozrejme, ze muj napad doma neprosel. Vyslechla jsem si: "S tvym hudebnim nadanim ti budeme kupovat klavir," a tvarili se, ze tak prasteni nejsou, jak jsem si myslela.  Nastesti kamaradka mela hrani na klavir povinne a naucila me vytukavat jednim prstem dve pisnicky. Tim jsme skoncily a memu talentu bylo ucineno zadost.

       Nikdy jsem nechtela byt ucitelkou v materske skolce, nejsem totiz detsky hrava. Naopak, cim jsem starsi, tim vice na sobe shledavam chovani sveho otce. Ironie, striktnost a disciplina. A uz nekdo videl disciplinovane deti, ja tedy ne. A hlavne ty americke. Americke deti si muzou delat, co se jim zalibi a mysli si, ze jsou stredem sveta nebo dokonce vesmiru. A jak bych mohla pri vychove uspet ja, ktere od detstvi vsechny "soudruzky ucitelky" a dokonce i rodice, vstepovali, jake jsem budizknicemu.

       "To neprichazi v uvahu," rekla jsem proto rozhodne, kdyz se svagrova zminila, ze ve skolce potrebuji substitute teacher a muj muz zajasal: "To je vyborny napad."                                                                            

       Nejdrive jsem si myslela, ze si ze mne delaji legraci a cela pitomost bude shrnuta pod stul. Nebyla.   

       "Nevim, co bych ty deti ucila," priznala jsem uplne vazne a oni na me nevericne hledeli. Jako kdybych jim prave sdelila nejvetsi pitomost, nejnesmyslnejsi vymluvu.                                              

       Snazila jsem se je presvedcit, a tak jsem zacala vypocitavat, co vsechno neumim:                                                           

       "Kreslit bych s nima nemohla, take zpev mi nejde," a nerekla jsem jim, ze radost ze zpevu mi sebrali hned v te tride, kdyz me ani do sboru nevzali. Od te doby jsem se zpevu vyhybala.

       "Zazpivej neco, zazpivej neco," otravoval muj muz a nedal pokoj, dokud jsem se nenastvala a opravdu jsem zazpivala starou pisnicku, kterou mi zpivavala moje babicka "Cervena ruzicka." Muj muz sice tento druh pisne neznal, ale na prvni posleh poznal, ze to neni v poradku.                                                               

      "No, zpivat neumis," pripustil.

      "Tak vidis," triumfovala jsem. "Nebo si snad myslite, ze bych ta nevinatka mela ucit anglictinu, vzdyt ji ani ja sama poradne neumim." Rekla jsem "nevinatka", nechtela jsem, aby si mysleli, ze snad neco mam proti detickam, dokonce americkym detickam. A byla jsem stastna, ze ted jsem je presvedcila a daji mi pokoj se skolkou.

      "Anglicky umis dobre," shodli se muj muz se svoji segrou, "a to ostatni se naucis," rozhodli  jako kdyby neexistovalo nic snadnejsiho, nez se z kopyta jelita premenit na talentovaneho jedince.

      Videla jsem, ze s nima nic nezvitezim, a tak jsem vyrazila do skolky uchazet se o misto: substitute teacher.