Hlasová schránka

Jirku jsem si brala  a nevypadal jako manekýn. Měl pár kilo navic, ale hlavu si z toho nedělal, proto jsem nadále vařila svičkové a pekla buchty.

X+

Po několika letech nastala změna. Svého manžela jsem častěji a časěeji přistihovala stát před zrcadlem, pozoroval se z profilu a se zataženým břichem. S rostoucim břichem asi spokojený nebyl, protože si předplatil posilovnu a já jsem dostala zákaz vařit svičkové a péct buchty.

“Máš menopausu?” smála jsem se mu a připravovala mu saláty k obědu a k večeri. Na moje vtipkováni nereagoval. V zrcadle na sebe cenil vybělené zuby. Sledoval, jestli mu dostatečne jiskři ve snědém obličeji.

Nemohla jsem uvěřit svým očim. Ten vysoký a štihlý chlap se zářivým úsměvem je opravdu můj Jirka? Za pár měsiců dokázal nemožné, byl neuvěřitelně sexy. Slůvko: “sexy” mi kmitlo v hlavě a od té doby jsem ztratila svůj klid. Přemýšlela jsem, pro koho chce vypadat: sexy? Pro mne asi ne, přiznala jsem si poctivě. Pro jinou ženu, která bývá s mým manželem v posteli? Udělalo se mi až špatně a věděla jsem, že potřebuju znát pravdu. Pravdu za každou cenu, a tak jsem ji hledala v kapáach od jeho kalhot, v kapsách u bundy. Hledala jsem celý měsic a stále nic nenacházela. Už jsem se mu málem v duchu omluvila za podeziráni, když jednoho rána chvátal do práce a zapomněl si doma telefon. Rikala jsem si,žze “to” neudělám,žze mu telefon prohlížet nebudu.

Po poslechnuti záznamniku a přečteni několika “esemesek” jsem věděla, že před tim jsem hledala důkazy jako ve středověku – kapsy od kalhot a bundy. Telefon mi odhalil velkou lásku k Danušce z Tachova. Oboustranná láska, protože dvě dalši pani nebo slečny, které ho lákaly na teplé večeře do jiných měst, úspěch neměly. Manžel jim zapomněl řict, že ony, svičkové a buchty jsou dávnou minulosti.

Pravda byla hrozná, můj manžel měl milenku v každém měsěe, kam jezdil na služebni cesty. Hotely mu nevyhovovaly, měl rád domáci večeře a pohodlnou a teplou postel. Byl to podvodnik, který nepodváděl jenom mne, on podváděl i svoje milenky.

Chěela jsem na něj zařvat: znám pravdu ty podvodniku. Svým telefonem jsem v rozrušeni volala na jeho mobil, který si doma zapoměel. Uvědomila jsem si to až když jsem slyšela manžlovo mobil zvonit vedle sebe. Vyslechla jsem si záznamnik: “Dovolali jste se na čislo...., ….zanechte vzkaz...”

Zádný vzkaz jsem mu nezanechala, napadlo mne něco lepšiho.

“Clověk s tak velkým srdcem jako máš ty, milačku, pořrebuje úplně jiný vstup do hlasoée schránky,” šeptala jsem si pomstychtivě a vymazala mu neosobni: “Dovolali jste se načcislo...bla, bla, bla...”

Namluvila jsem tam speciálně pro něj a pro všechny jeho “Danušky”:

“Dovolali jste se do hlasové schránky mého manžela, milenko z Tachova, před zanechánim zprávy stiskni čislo: jedna, ostatni milenky: stisknětečcislo: dvě.”

Nejdřive jsem nevěděla, jak mám všechny slečny nebo pani nazvat. Napadala mě slova jako: coury, děvky, ale zvitězilo slovo: milenka. Nechtěla jsme všechnu vinu házet na ně, možná ani nevěděly, že můj manžel je ženatý.

A potom jsem jenom potěšeně sledovala manželovo telefon, jakmile zazvonil, věděla jsem, že volajici si vyslechl můj záznamnik. Zadostiučeni? Ani ne. Bolest? Jo, bolest to byla.

V poledne, misto oběda, můj manžel rozrazil dveře od bytu. V obličeji byl celý rudý a řval:”Kde je můj telefon?”

“Tam, kde jsi si ho ráno zapoměel,” odpovedela jsem si potichu. Stejně by mě neslyšel, protože křičel, jak jsem ho zesměšnila před každým, kdo mu dneska volal na mobil. Samozrejmě, že se našel nějaký dobrák, který mu zavolal do práce a upozornil ho na změněný záznamnik. Neřekl kdo, mohl to být kamarád, nebo obchodni partner a nebo jeho “Danušky”. Nikdy mi to neřekl. Práskl dveřma, když odcházel a nikdy jsem s nim neměla přiležitost mluvit o samotě. Už nikdy, protože naše manželstvi skončilo. Bolelo to, jo, bolest to byla. Rvala mi celé moje vnitřnosti několik let.