Doktoři si mysleli, že mám srdeční infarkt a zatím jsem měla "pouze" zlomené srdce,

aneb: Lásko má já stůnˇu. Koho by tenkrát napadlo, že existuje kardiomyopatie takotsuba, kdy může intenzivní emočni nebo fyzický stres způsobit rychlou a závažnou slabost srdečního svalu.

Akotsubo kardiomyopatie nebo syndrom zlomeného srdce je nově zjištěný syndrom a lékaři říkají, že pacient umírá na syndrom zlomeného srdce ..." Když přijde na takotsubo,,vidíme všechny testy, které poukazují na infarkt."

https://www.hopkinsmedicine.org/heart_vascular_institute/conditions_treatments/conditions/stress_cardiomyopathy/symptoms_diagnosis.html

Bylo mi tenkrát kolem šestadvaceti let a měla jsem zlomené srdce, jenom jsem to ještě nevěděla. Ze všech sil jsem zachranˇovala svoje první manželství. Přála jsem si, aby fungovalo. Většinu večerů jsem trávila čekáním na manžela. Pokud domů nepřišel do deseti večer domů, šla jsem si lehnout, ale nespala jsem. Cekala jsem na něj. Bylo to nejlepší řešení, protože jsem nikdy nevěděla s jakou přijde. Casto cítil, že v nočních hodinách musí vychovávat našeho syna, a tak, ačkoliv bylo po půlnoci, byl schopen rozrazit dveře v synovo pokojíku, rozsvítit velké světlo a zařvat: "vstávej"...

Takových výstupů jsem chtěla ušetřit syna i sebe, a tak jsem nespala a pokud manžel otevřel vchodové dveře, vstala jsem z postele a šla jsem ho přivítat. Nejčastěji: "Chtěl bys něco k večeři? Jedl jsi?"

Snažila jsem se, aby moje otázky nezněly nijak provokativně a toho "památného" dne, si manžel opravdu večeři dal. Nezavrčel, jako mnohokrát předtím, a nešel sebou prásknout do postele. Dal si večeři a já jsem s ním seděla u kuchynˇského stolu. 

Tiše jsem mu říkala, jak mi vadí, že domů nepřijde včas a co mu na mě vadí, co bych měla změnit, aby byl v manželství spokojený?

Vrčel, že nic, že možná jenom není zralý pro manželství, a to byl o pět let starší, než já. Samozřejmě,  že jsem na tuto skutečnost nepoukázala, byla jsem ráda, že jsme spolu vedli dialog. Mluvili jsme spolu. Slíbil mi, že se pokusí chodit domů včas a na našem vztahu budeme pracovat. Tato probdělá noc mi nepřipadala zbytečná. Cítila jsem, že jsme se možná pohnuli kupředu.

Radost z naší domluvy trvala přesně do příštího dne do pěti hodin odpoledne, kdy manžel domů nepřijel.  Bylo mi jasné, že mu ujel autobus. Do práce jezdil autobusem z našeho města do vedlejšího malého městečka a autobusy po páté hodině nejezdily často.

Byla jsem zklamaná a pokaždé, když jsem byla zklamaná, tak jsem pekla palačinky a se synem jsme si je mazali marmeládou a jedli jsme a jedli. Nemusím asi zdůraznˇovat, že synovo oblíbené jídlo byly palačinky, měli jsme je neskutečně často.

Tento den jsem byla opravdu velice zklamaná, porušil dohodu, naše manželství pro něj nic neznamená. Přála jsem si to vyřešit, jednou provždy vyřešit, ale neexistovalo řešení...

A jak jsem byla tolik zklamaná, pustila jsem se do koláčů. Napekla jsem asi 8 velkých chodských koláčů. Skončila jsem k půlnoci, Nebylo mi lépe, naopak...Věděla jsem, že to bude druhá noc, kterou nebudu spát. A já jsem se cítila neskutečně vyčerpaná.

Byla to dlouhá noc, manžel domů nepřijel a já jsem nespala.. V pět hodin ráno jsem vstala, na sedmou jsem odvedla syna do družiny a potom jsem šla do práce. Nebylo mi dobře. Taková tíha na prsou, nemohla jsem ani dýchat, bolely mě všechny vnitřnosti včetně srdce, a tak jsem místo oběda v práci, jela k doktorovi. Myslela jsem si, že mi dá nějaké léky a půjdu si domů lehnout....

Ale domů jsem se dostala až za týden. Záchranka mě vezla s infarktem. Nesměla jsem vstát z postele, nesměla jsem se pohnout, dokud doktoři neměli výsledky testů. Večer mi přišli sdělit radostnou novinu, nebyl to infarkt. Byla to unava a přepracování

Než mě pustili po týdnu z nemocnice, doktorka mi dala radu, kterou se oháním pokaždé, když mi není do skoku. Rekla mi? "Pokud budete mít doma vrstvu prachu, a nebudete se cítit na to, abyste uklízela, tak si raději lehněte. S vaším srdcem potřebujete víc odpočinku."

Byla jsem ten den možná utahaná, dvě noci nevyspalá, ale to, co mě dostalo: tak to bylo opravdu zlomené srdce. A jsem ráda, že odborníci to nedávno potvrdili: Zlomené srdce existuje...

Nejhořší pro mně bylo, že toho dne jsem si musela přiznat pravdu: mojemu manželovi nezáleží na našem vztahu. Musela jsem přestat věřit člověku, kterého jsem stále tam uvnitř obhajovala. Clovek, který mi měl být nejblížším kamarádem se mnou jednal jako nejhorší nepřítel. Neměl slitování, nebyl mi oporou.  Přestala jsem věřit svému manželovi a rozhodla jsem se, že i já mu přestávám být oporou. Bylo to hrozné, bylo to těžké rozhodnutí, milovala jsem ho, a svoji lásku jsem zadupávala do prachu. Učila jsem se ho nemilovat, protože ani on mě nemiloval. Učila jsem se ho nenávidět. V mém srdci byla lítost, pláč, ale i zloba a nenávist. Učila jsem se citově zemřít, protože jenom tak jsem s ním mohla fyzicky přežit.