Cesta na chatu

V osudný den, kdy jsem se měla vydat na velkolepou cestu na Jirkovu narozeninovou oslavu zastrčenou v malé chatce hluboko v lesích, přede mnou stál nelehký ukol, dopravit se tam.

Ještě jsem se nezmínila o tom, že usednutí za volant auta bylo pro mne tak skličující, jako výprava do džungle.

Vždycky jsem upřednostnˇovala plyšové pohodlí sedadla spolujezdce, ale v tento osudný den byl zkušený šofér nepolapitelný.

K autu jsem přistupovala uctivě, jako by to byla mimozemská lodˇ a já ji měla řídit. Nikdy jsem nebyla odvážný řidič, který sebejistě sviští po silnici rychlostí závodníka rallye. Naopak, už dopředu jsem přemýšlela, jak mám proboha donutit tuhle kovovou bestii, aby se pohnula dopředu, aniž by o mě všichni řidiči na silnici věděli. Bála jsem se, že na sebe budu upozorˇnovat nedobrovolnou aktivací stěračů a hlasitým troubením.

Opatrně jsem se přiblížila k té mechanické bestii, pro kterou někteří lidé mají mazlivá jména, ale já jsem se strachem a jenom se zavřenýma očima, vklouzla za volant.

 Klíč se mi třásl v ruce, když jsem ho zasunula do zapalování. Nemýlila jsem se, divoká šelma na mě vztekle zařvala, což mě málem katapultovalo ze sedadla.

Nechtěla jsem vypadat jako uplný srab, a zárovenˇ jsem nechtěla, aby si šelma pod kapotou auta myslela, že se leknu a uteču. Předstírala jsem, že mám k téhle bestii z kovu a gumy hluboké pouto a své autíčko opravdově miluju a jednou mu vymyslím krásné jméno a budeme spolu velké kámošky.

“Snad to spolu zvládneme, ale nesmíš na mě řvát,” usmála jsem se a přátelsky jsem poplácala palubní desku.

Zařadila jsem rychlost a hle, auto už vrnělo jako přívětivá domácí kočka. Nastal čas vyrazit do ulic, ve kterých vzhledem k tomu, že bylo krásné a slunečné odpoledne, nebyl velký provoz. V tomto líném dni jsem s přehledem projížděla asfaltovu džunglí, která se vlnila a klikatila mezi domy.

 Ale pak přišel okamžik, kdy jsem musela odbočit na polní cestu, která lehce stoupala. Chata zatím v nedohlednu a auto poskakovalo a tančilo na výmolech a kamenech. Věděla jsem, že tohle je jen zahřívací kolo, protože ten nejhorší kopec mě teprve čeká.

S bílými klouby, jak jsem křečovitě svírala volant a odhodláním tvrdohlavého mezka, jsem si pro sebe mumlala:

"Ani kameny mě neodradí," přeřadila jsem rychlost a vyrazila do většího stoupáku.

Při příjezdu pod chatu, která byla uschována na kopci v lese, jsem si prohlédla travnatý plácek, na kterém už stálo několik aut. Kdo by si pomyslel, že tahle odlehlá sešlost přiláká tolik lidí a bude problém s parkováním.

Všimla jsem si mezery mezi dvěma auty, tak akorát velké, aby se tam vešla moje škodovka. Byla jsem na sebe patřičně pyšná, když jsem mezi dvě cizí auta vklínila svoje autíčko.

Dokázala jsem to, dojela jsem a zaparkovala jsem. To je tak, když se člověk učí řídit až hodně po třicítce. Smířila jsem se s tím, že při řízení už nikdy nezískám sebedůvěru profesionála, ale za to vždycky zažiji nechtěnou dávku adrenalinu, kterou mi vyvolá můj nepřekonatelný strach.