zhasněte lampiony, protože já jí zase nebudu a vůbec nevím, jak se s tím psychicky vyrovnám, aneb: opět jsem letos nebyla nominována. A ne, že bych se o hlas neprosila.
Před několika týdny jsem se při telefonickém hovoru nenápadně zmínila svoji nejlepší kamarádce Aleně, se kterou si voláme asi tak třikrát týdně, že na Blogu iDnes právě probíhá nominace a nebylo by na škodu, kdyby mi svůj hlas přihodila. Ona totiž jako jediná, o které vím, z mých přátel, známých a rodiny, čte moje blogy.
"Ivano," zazněl její hlas v telefonu vyčítavě. "Ty opravdu chceš můj hlas?"
"No, nebylo by to hezký, kdybys po tolika let čtení, projevila nějaký nadšení?"
pokusila jsem se o takový neutrální tón, aby neměla pocit, že ji nějak moc dusím. Nejenom, že bych mohla přijít o jediného čtenáře svých blogů, ale co by bylo nejhorší, po nějakých čtyřiceti letech, bych mohla ztratit i svoji nejlepší kamarádku.
"Ty víš, že nejsem na Blogu přihlášena, musela bych se přihlásit, abych ti mohla dát hlas a já se nerada někde přihlašuju," vysvětlila mi už tisíckrát vysvětlené. Znám ji, nerada se zviditelnˇu je, ona je to takový medvěd brtník ve štíhlém vydání, s dlouhýma nohama, blondˇatými vlasy, modrýma očima a sluncem opálenou pletí. Brtníka byste v ní určitě nehledali.
"Ale pokud by ti můj hlas k vítězství pomohl, tak se klidně přihlásím?"připustila váhavě, prostě kámoška. "A kolik si myslíš, že budeš mít hlasů?" optala se ještě zvědavě.
Lhaní není moji nesilnější stránkou, vlastně žádnou stránkou. Jsem zvyklá, že pravda udeří nejsilněji, tak jaképak předsírání slavné spisovatelky.
"Právě že žádnej, ty bys byla můj jedinej hlas," zvolala jsem nadšeně, abych ji od přihlašování na Blog iDnes neodradila. "Není to krásný pocit, že bys byla můj první a zárovenˇ poslední hlas? Ty bys byla můj jediný hlas," opakoval jsem opět, ale asi jsem zněla spíše teatrálně, než přesvědčivě, protože na Blog iDnes se dodnes nepřihlásila.
Tímto tě zdravím moje nejlepší kámoško.
