Asi jsem rozmazlená pohotovostní službou v Americe,

a proto mi připadá článek od Aleny Damijo : " Noc v londýnské nemocnici" přímo hororový. Nakonec to dobře dopadlo, ale jak se musí cítit člověk, který se bojí o svoje zdraví a musí čekat a odpočívat na lavicích.  

Na pohotovosti v Americe jsem se ocitla již mnohokrát. Jednak můj manžel Nick bojoval čtyři roky s rakovinou a na pohotovosti, a potom i v nemocnici, jsem s ním pobývala dost často. Dohromady jsem s ním v nemocnici během čtyř let strávila několik měsíců. Spala jsem s ním v pokoji na rozkládacím křesle, vodila ho na WC, umývala ho. Nebudila jsem v noci sestřičky. Abych ho nemusela opouštět, často jsem s ním měla objednané snídaně, obědy i večeře. Mohla jsem si vybrat ze tří jídel, která jsem si musela platit. Jídlo nebylo tak drahé jako v restauracích a nemusela jsem jíst stejné jídlo, pokud měl dietu..

V posledních letech jsem byla několikrát na pohotovosti se synem nebo se snachou. Sama jsem byla na pohotovosti v roce 2000, když jsem přijela do Ameriky. Můžu posoudit, že se péče vůči pacientovi nezměnila.

V roce 2000 jsem si to zavařila sama. Byla jsem s Nickem novomanželka, znali jsme se přes dva roky. ale jaká to byla známost. Nikdy před tím jsme spolu nežili a já jsem se styděla, že pár měsíců po příletu do Ameriky, mám zdravotní problémy. Asi tři týdny jsem se snažila utajit, že mám problémy s močákem. Měla jsem zánět močových cest, ale to jsem ještě nevěděla. Možná více než tři neděle neléčené problémy vyvrcholily tím, že jsem měla vysokou horečku a nemohla jsem už chodit bez předklonu. Nick doma nebyl, když švagr mě v pět hodin odpoledne naložil a vezl na pohotovost.

Na pohotovosti v Americe, vám nejdříve změří tlak a teplotu, zváží vás a potom vás odvedou dovnitř..., myslíte si, že jste v nemocnici, ale to není pravda. Kam vás zavedli je pohotovost. Pokud máte problémy a nemůžete chodit, naloží vás na vozík.

Popisuji pohotovost, která je v nemocnici našeho města. Uprostřed velkého prostoru je umístěn pult, který je do písmena "U". Za tímto "pultem" sedí sestřičky, jsou tam počítače, kam se zadávají udaje apod.. Sedí ve prostředku obrovského prostoru  a mají výhled na všechny pokoje, kam odvedou pacienta. Je to váš pokoj, dokud vás nepropustí domů. Pokojů je tam dostatek, jsou zděné, mají dveře a asi dva metry od dveří se nechá zatáhnout obrovský závěs, takže není vidět na pacienta, pokud jsou dveře otevřené.

Pokoj má dvoudvéřovou kuchynˇskou linku se dřezem, která je hned za dveřma. Na lince jsou rukavice, kapesníčky a na lince si můžou sestřičky nebo lékaři vytvořit pracovní pult. To, co potřebují, si vždycky přinesou sebou.

Na pokoji je nemocniční pojízdné lůžko, se stahovacíma a vytahovacíma postranicema. Vedle vás stojí stojan na infuzi, je tam zabudovaný tlakoměr, na který vás ihned připojí. Tlak je vám měřený podle toho, jaká časová doba je tam nastavena. Sestra jenom přijde zkontrolovat udaje.

Ležíte na lůžku, odpočíváte, pokud je to možné, protože na pohotovosti jste skončili určitě s něčím, kvůli čemu odpočívat nemůžete, ale ležíte. Nesedíte a nečekáte. Jsou tam samozřejmě dvě křesla pro doprovod, který jste si sebou přivedli. Nemají rádi, když vás doprovází více jak dva lidé, proto jenom ta dvě křesla.

Svagr mě v roce dvatisíce vezl do nemocnice na pohotovost. Neměl chudák na vybranou, měla jsem přes devětatřicet horečku a pajtlovala jsem se zimou nebo čím. Sestřičky vytáhly vařící deku, byla zahřívaná v nějaké troubě, tak byla horká, a přikryly mě. Nabrat krev vám přijde sestra z laboratoře, takže krev jsem měla nabranou a lékař  rozhodl, co mi mají napíchnout. Zárovenˇ se rozhodl, že je zapotřebí zavolat specialistu na ledviny, protože jedna z ledivn mi přestala pracovat. Bála jsem se.  Cizí země, cizí lidé kolem mě, a tak jsem se ptala, jestli je to tak vážné, že budu muset zůstat v nemocnici... Odpověděli mi vyhýbavě, stále čekají na rozbor krve a přivolaného specialistu, který rozhodne o dalším postupu v léčení.

Během našeho pobytu na pohotovosti, švagr stačil obvolat celé příbuzenstvo. Další dva příbuzní se v noci rozjeli za mnou do nemocnice. Můžu říct, že jsem si přála klid a ne jejich štěbetání u moji postele. Mezi desátou a jedenáctou hodinou v noci dorazil na pohotovost specialista na ledviny,. Měla jsem štěstí, do nemocnice jsem přijela ještě včas. Ze zánětu močových cest se vyklubal zánět ledvin. A ta jedna ledvina, potvůrka, která nepracovala, se rozchodila.

V půlnoci jsme všichni radostně opouštěli nemocnici. Připadalo mi to jako zázrak, v pět hodin odpoledne jsem do nemocnice přijela a vypadala jsem na umření a ve dvanáct jsem si šla vyzvednout antibiotika do obchodu, který měl v těchto nočních hodinách otevřenou lékárnu. Cítila jsem se o devadesát procent lépe.

V Americe vás nepustí z pohotovosti, dokud vám nepomůžou, a pokud není v jejich silách vám pomoci, tak vás hospitalizují. Hospitalizace probíhá takto, čekáte na pohotovosti ve svém pokoji, na svém lůžku, dokud sestřičky nahoře v nemocnici nepřipraví pro vás nemocniční lůžko. Potom vás naloží na vozík a sami vás dopraví do pokoje. Samozřejmě, i s doprovodem, pokud máte rodinu sebou.