Ani psa byste do takového počasí nevyhnali,

natož našeho kocoura. Venku padá namrzlá voda se sněhem a vítr hlásili  20 až 30 mph, který může zesílit až na 50 nebo 60 mph. Jako každé ráno jsem Gingerovi nastevřela šoupací dveře, které vedou z kuchyně na zahradu.

Nemohla jsem vynechat naši rutinu, to by mi Ginger neodpustil, i když jsem věděla, že dneska ze dveří asi ani čumáček nevystrčí. Nemýlila jsem se. Do kuchyně zavanula zima a takový vichr, až rozhoupal svislé žaluzie, které jsou na šoupacích francouzských dveřích. Žaluzie se rozvlnily jako tanečnice a vichr nám k tomu zahrál takovou symfonii, až se Gingerovi rozklepala kolena.  Než jsem se nadála, přeběhl obývák a zastavil se až v polovině schodů, které vedou do prvního patra. Odsud mě pozoroval skrz zábradlí, jestli tu jámu lvovou opět zavřu.

Jsme doma, jezdit se nedoporučuje, protože při takovém vichru můžou být popadané stromy a předpovědˇ na později není o nic lepší, ba naopak. Bude ještě větší námraza, a tak kam bych dneska jezdila? Zavolala jsem do práce, že na takovou cestu se necítím. Nemáme zimní pneumatiky, na jeden den námrazy nebo sněhového ataku v roce,nemá cenu si přezouvat auto do zimních pneumatik. Jeden rok si pamatuji až čtrnáct dní sněhu, školy zavřené, všechno uzavřené. Už máme těch uzavírek dost po dvou letech kovidu, ale tenkrát to bylo uvítano, ale dneska se prostě nedalo nic dělat. 

Než jsme se koncem roku 2019 přestěhovali, tak jsem bydlela asi pět minut jízdy autem od místa, kde pracuji. Do práce mě vezl manžel. Tenkrát bylo o hodně více sněhu, než je dneska, za to žádný vichr. Nikde žádní sypači, jenom policejní auto stálo na hlavní silnici a čekali, který odvážlivec do těch závějí vyjede. Naše auto jediné se objevilo na silnici a vesele jsme se klouzali, jenom nešlápnout na brzdu. Krásně jsme se klouzali a za námi se klouzalo policejní auto, kdybychom se ocitli v nesnázich a potřebovali jsme pomoc. Manžel je však zdatný řidič a klouzání zvládal. Za to já jsem na vedlejším sedadle brečela strachy, že skončíme v příkopě a co jsem si to vzpomněla jet do práce.

Dneska, když bydlíme od moji práce 20 minut dobré jizdy, a to nesmí být nikde zácpa a jede se většinu času po dálnici, takže bychom se klouzali na namrzlém dešti asi daleko déle. Manžel by musel absolvovat cestu zpátky a odpoledne opět pro mne, dobrovolně jsem dnešní den vzdala. Nehledě na to, že bude pořituhovat, ale mám pocit viny, neměla jsem náhodou vyjet?

"Tak jedˇ," řekl mi manžel. "Ale nevolej mi, až někde uvízneš a nebo někoho nabouráš."

Tak jo, cítím vinu, ale jsem doma, abych se necítila taková nanicovatá, tak vařím hovězí polévku. Potřebujeme se posílit na jeden "namrzlý" den, kdy se nám vichřice snaží sundat střechu z našeho domu. Ale na ni nemá, minulý rok nám dávali střechu novou.

Mohla jsem zůstat doma, v podstatě máme všechno nakoupeno... ha, ha. Ale to byste se divili, co všechno lidi potřebovali na jeden den, na jednu neděli, kdy budou muset být zavřeni doma, nakoupit. V pátek i v sobotu nakupovali jako šílení. Atˇ to byl: agregátor, až nebude fungovat elektrika, tak aby nezůstali bez elektřiny. Agregátor stál $ 434.00, totálně se vyprodaly. Také si nakupovali ruzná topící tělesa, včetně malých krbíků, vyprodáno, nesehnali byste jeden malý elektrický topící spotřebič.

Další varianta byla, aby se doma vytvořila pohodová nálada: polšáře šly na odbyt jako divé. V takový den, jako je dneska, přece nemůžou používat už rok staré polštáře. Takže nové polštáře, nová teplá pyžama, až budou trávit celý den v pyžamu, šly také na dračku, včetně teplých županů a svetrů. 

Balíky vody, toaletního papíru a papírových ubrousků. Maso se také nestačilo dávat do regálů, vejce a prací prostředky, já nevím proč prací prostředky, pokud by jim dneska nešla elektrika, tak si těžko vyperou, nebo ne?

Vypadalo to opět na konec světa. Regály jsou prázdné, nemohla jsem si koupit ani svoji oblíbenou čokoládu. I ta moje předražená čokoláda došla.

Takže máme doma všechno, až na moji čokoládu...