Jak se nám velmi „nenápadně“ snaží obchodní domy naznačit – Vánoce se blíží – a tak se na kasách opět začnou protáčet číselníky a nám se vytahají ruce až k zemi, jak domů budeme tahat ty balíčky ..
A mě hned napadlo, jak to asi musí být náročné období pro tu malou paní z lahůdek. Je tak malá, že vypadá jako jeden ze sedmi trpaslíků, za pultem je vidět snad jen ta čapka co má na hlavě. Obvykle, když čekám ve frontě tak jen tak čumím a dumám, jestli si dám šunku vepřovou nebo kuřecí, ale když jsem tuhle paní viděla poprvé, tak jsem se soustředila na výběr salámu co nejblíže k začátku pultu, protože jsem si nějak nedovedla představit kam jinam by se tahle maličká prodavačka mohla natáhnout? Ovšem pán přede mnou se toho nebál a zvesela, a přišlo mi, že i dost škodolibě, si poručil dvacet deka salámečku pěkně z konce pultíku, tudíž asi ze třetí nebo čtvrté řady, kam špatně dosahuje i normálně vzrostlá část lahůdkového pultu. Přišla chvilka napětí – půjde říct někomu jestli to nabere? Vezme si stoličku? Pošle ho do háje? Nikoliv … paní ve stejnokroji, s neslušivou čapkou na hlavě, udělala několik kroků vzad, popoběhla, mohutně se odrazila, vyskočila na okraj pultu břichem a s nataženou pravačkou ve které svírala napichovací vidlici si téměř lehla do vlašáku, ale velmi elegantně to ustála, nápich se ji podařil, poslední zhoupnutí, lup na váhu a přesně dvacijáš. Čuměla celá fronta a mě tak napadlo, kolik má asi po směně na bocích modřin. Ovšem, neslušivou čapku i klobouk dolů, je to profík.
Ne už tolik profík byla slečna – aspoň myslím, protože v bezpohlavní uniformě a s lodičkou na hlavě jako normalizační vojsko to bylo těžko určit. Bylo to v létě a my si chtěly udělat šopák, takže jsme se s maminou přiblížily k pultu a požádaly o nějaký menší kousek balkánského sýra. Slečna se zatvářila vyděšeně a hleděla někam směrem k eidamu, po upozornění, že to je ten bílý sýr, zkusmo napíchla jádel, pak nakládaný hermelín a nakonec nějaký kozí sýr. Po odnavigování – ne, ne, ještě kousek doleva - vylovila téměř průhledný plátek balkánu a vyděšeně hleděla na konec pultu odkud se blížila vedoucí, která vypadala jako bachařka v důchodu. Původně jsem sice chtěla víc sýru než na dvě kostičky okurky, ale když jsem viděla, že je bílá jako ten sýr ani sem necekla. Pod dozorem té kudlanky zabalila to sýrové miminečko do kilometru papíru, vytiskla štítek s cenou a oběma rukama, vší silou, ho přitlačila na ten balík, který rázem vypadal jako rozklepaný nejtek. Měly jsme k večeři jen zeleninu .. no co, stejně je prý balkán tučnej …
S láskou jsme si pak ještě večer doma zavzpomínaly na vesnický obchůdek, kde si paní prodavačka – asi pro snadnější manipulaci cestou od pultu ke stolku – připlácla na mohutnou hruď šest indiánků, ze kterých se stalo šest vosích hnízdeček …
Během adventu - přeji pevné nervy a úsměv na tváři - oběma stranám :)
