A tak se teď tou mlhou - všude kolem - vracím zpátky domů. Skoro ležím na volantu a zoufale se snažím očima proniknout mlhou, protože si připadám jako bych projížděla jednou zdí za druhou. Jsem překvapená, zmatená, ztracená a přitom všem ještě poslouchám ten svůj vnitřní rozhovor rozumu a srdce. Tahle cesta to teda bude očistec!
No jen si vzpomeň jak se všechno co jsem ti předpověděl zvolna naplňuje. Jen se ohlédni a poslechni si znovu můj hlas. Neříkal jsem Ti, že se do toho nemáš zaplétat? On nevyrostl pro tebe. Už je čas se s tím smířit a nechat ho jít. Nechej ho utéct Ti ze života, musíš s tím přestat, přestat, slyšíš mě?
Tady někde musí být ta odbočka, přeci jsem jí nemohla minout? Šinu se neskutečně pomalu a chvilkama váhám jestli ještě jedu po silnici nebo už polem – i když tahle cesta je klikatá a plná překvapujících děr i normálně – přeci už musím najít tu odbočku – tu jen těžko mohl někdo ukrást, stejně jako ten ukazatel na konci téhle vesničky, jenže já prostě nic nevidím – vlastně vidím – vidím jedno velké stříbřitě bílé nic – jako když se dívám na svět přes sklenici mléka. A to vůbec poslední co vidím - je východisko, moje cesta.
Přestat? Rozume! Já to vím, vím, ale nesnáším to tvé – já jsem Ti to říkal! Taky se ohlédni a podívej se, jak si v klidu pospával a mě nechával tančit v objetí růžových brýlí a uprostřed směšných snů! Je to tvoje vina, že je teď zmatená a polámaná. Já jí chtělo dát klid, alespoň na pár chvil, ale Ty – to ty – jsi pořád tak striktně udržoval směr – spal jsi a teď se mnou chceš bojovat?
Začínám panikařit, vůbec netuším kde teď jsem. Mlha mi svírá autíčko jako svěrák. Světla proniknou jen na pár centimetrů přede mě, centrálně zamykám celé auto, tak tohle je jako vyšitá scénka hororu, očekávám už jen vynechávání motoru a tiché zakašlání na zadních sedadlech… Začínám být vážně vyděšená, přeci, jezdím tudy už tolik let a teď netrefím domů?
No vidím, že je čas se porvat o kormidlo – protože ty mě sice uznáváš – ale pořád jsi se s tím ještě nesmířilo! Pořád bojuješ! Musíš to vzdát, nechci tě polámat a pokořit, ale už to vzdej ano, už to vzdej… A já jí pomůžu zaměřit svou pozornost jiným směrem, zvednout se, nadechnout a jít dál. Nechám ji znovu zvednout tu hrdou hlavu.
Konečně vidím dvě oranžová světla, takže jsem venku z lesa, našla jsem tu odbočku. Našla jsem ty dvě lampy u sjezdu na dálnici. Už vím jak se musí cítit mořeplavci, když díky majákům, minou skály. Neraduju se dlouho, protože na dálnici je vidět stejně jako v lese – nic, jen občas světla auta v protisměru a pár nehorázných šílenců co kolem mě proletí a během vteřiny je mlha znovu pohltí. Nechápu kde berou tu jistotu, že před nimi nic není? Že cesta je volná? No nic, já teď už sázím na jistotu a šinu se pomalu dál. Za chvilku už budu na mostě a jako pokaždé můžu pozdravit temnou vodu Vltavy.
Ano, řeka, ten pohled na pádící hladinu uklidňuje. Někdy je plná vln a někdy je jen houpavá. Pak se přižene v síle povodní, strhá mosty, rve břehy a vláčí s sebou bláto.. aby se nakonec přeci jen zaposlouchala do své vnitřní písně a nechala život plynout dál. I bez něj!
Z lesoparku se valí další a další kotouče mlhy, ale mě už to nerozhází, přímo cítím tu přítomnost našeho domu tady kousek dál a tak si připadám tak hezky smířená – s cestou, sama se sebou i s těmi bohy z Olympu a dívám se na oranžové světlo sídlištních lamp cezené na silnici přes sklenici s mlékem … počkat, oranžové světlo, ty lampy u odbočky na konci lesa, byla bych ochotná odpřísáhnout, že když jsem ráno jela v opačném směru, tak tam žádné lampy nebyly .. zvláštní .. ale co, usmívám se, asi to bylo znamení, že to půjde - najít tu správnou cestu a zůstat na ní - i když teď kus půjdu jen já sama ..
Tak teď už ví co je správné, teď už to ví. Měl jsi pravdu - rozume.
Mělo jsi pravdu - srdce.
