Zámkovaná

Při slově  zámek mě napadne plno věcí. Vzpomenu si třeba, že sezóna - hrady zámky - začínala vždycky v dubnu a úplně vidím jak se školkou vyjíždíme směr Konopiště. A z aluminiových krabiček pak v zámeckém parku obědváme řízek, chleba a kyselou okurku.

Vybavím si jak na poslední chvíli  -  cestou na narozeninovou párty, plánovanou už dva měsíce – já teprve letím koupit kytku a ejhle – vidím už jen zavřené dveře a slyším zacvaknout zámek. Hlavou mi pak letí  poučka,  že  klíč na placato nejde z druhé strany zámku vystrčit. A vzteklý skřípot zubů mi připomene stavění hradních zámků na pláži, když se  v honbě ze veledílem neváháte válet po břiše, přeházet celou pláž, aby jste získali pěkné kameny na příjezdový most a večer jste tak utahaní, že se sotva vlečete a při chůzi vám rozverně vržou kolena.

A to ani nemluvím o svých vzdušných zámcích – obestavěla bych s nimi svět tam a zase zpátky. Asi bych se cestou zastavila na Kopretiny pro zámeckou paní. Minula bych ten zámek hrůzy na matějské, kde dal kostlivec tetě facku.  A tichou vzpomínku bych věnovala i  prvním barevným klíčům, to až bych zabočila na Zámecké schody.

Nakonec bych nevěřícně stanula před zamčeným zámkem sklepních dveří a neměla bych klíč.

Zámečník je škoda peněz a na internetu je plno neuvěřitelných návodů, kterak snadno a rychle fabku odemknout kancelářskou sponkou.  To jsem teda ani nezkusila. Ale briskně jsem krátkou anketou mezi muži ve svém okolí zjistila, že není ale skutečně nic snazšího než fabku odvrtat,  případně vylomit – hele, to se vezmou sikovky/našla jsem si obrázek v encyklopedii/ a dvakrát škubnout a zámek je venku .. po-ho-da!!!

Nad zámkem – v těsné sklepní chodbičce jsme prožili dvě veselá odpoledne, dveře vypadají jako po útoku „obětujte levé křídlo“ a  drobná zranění a odřeniny z pokusů o dvakrát škubneš a po-ho-da  jsme ani nepočítali.  Paní s kompotem z vedlejší sklepní kójky si svoje dobré rady dořekla až u výtahu .. neposlouchali jsme, protože jsme zrovna odvrtávali šroub co fabku drží .. vrtačka dělala ujujuju ujujuju,  ale neodvrtala by snad ani papírovou krabičku ... pak pár dalších vzteklých škubnutí a zámek konečně povolil.Ne tak ovšem i dveře – ty až hrubou silou, protože nervy na vzpříčený šroub ve futrech už jsme neměli a tak jsme zabrali a škubli – stačilo jen jednou…

Později se ukázalo, že všichni co radili kterak je to po-ho-da, chytnout a dvakrát škubnout … v životě zámek nevylamovali, ale slyšeli, že to stačí dvakrát škubnout ..

Tak kdyby jste potřebovali – na zámky jsem machr – jasným důkazem je i ten maličkatý zámek na maličkaté keramické kasičce ve tvaru muchomůrky co kdysi stála na mém nočním stolku… tenkrát ztráta klíčů znamenala jediné – dvakrát škubnout a pak vzít do ruky kladívko ...