Voda si na to vzpomíná

Venkovní listopadání a mlžná rána se mě snaží přesvědčit o tom, že léto bude zase až za moc dlouho. A já lituju, že jsem se v létě moc nevykoupala. Ale protože nejsem jeden z otužilců, co na Vltavě rozráží led kraulující paží, tak už teď nikam do vody rozhodně nepolezu.

Červencová vedra mě letos zastihla v práci a těch pár víkendových dnů jsem pak prožila v polokleku v bazénu na zahradě, protože co si budeme povídat, to není zrovna žádná laguna a voda v něm téměř vařila, ale byla to voda a bylo to fajn. Ostatně co si pamatuju – tak když jsem byla hodně malá, tak fajn byla i plechová vana na zahradě, pokud jste si ten plech nejprve pěkně zchladili ledovkou a později takový ten tříbuřtíkový nafukovací bazének – tříbuřtíkový byl jen do té doby, než jsme s bráchou uspořádali závod „ve skoku do vody“ a do toho tříbuřtíkáče skákali ze zídky nad pláckem, kde bazének stál  – můj první rozběh, skok, podklouznutí nohou, protržení spodního buřtíku a následný vjezd do tújí na přílivové vlně ... 

Když už jsme pak směli jezdit na koupák přes tři vesnice sami, tak  přišel ke slovu  Pošťák –kolo, které jsme našli pohozené v louce. Měl obří kola, sedátko jako gaučík na pérách a když se odstranil rez a dostal bílo-modrý nátěr, byl skutečně nepřehlédnutelný a kudy jel, tudy roznášel slávu prvorepublikových pošťáků.  Ostatně všichni jsme měli kola děsné herky a cestou jsme si je střídali podle toho, jak se kdo z nás zrovna cítil fyzicky zdatně. Pošťák sice jel neskutečně lehce, ale jen po rovině, skládačka se v kopcích rozkládala, eska treking měla tak tenké galusky, že v tekoucím asfaltu zůstávala stát a  na Klářině kole se sedělo strašlivě nízko a řídítka to mělo jako harley – každé druhé šlápnutí do pedálů znamenalo kopnutí se kolenem do brady.  Ale jezdilo se statečně na všechna koupaliště v okolí.

Na staré zatopené lomy, kde jsem pořád čekala, co mi sáhne na nohu. Na Hrachovku, kde byla voda neprůhledně zelená a svažující se dno porostlé a slizké. Nemuseli jste nijak plánovat osmělení, stačilo našlápnout a už se nad vámi zavírala voda.    Na Ameriku, když tam ještě nebyla vrata a dalo se sjet až dolů k vodě i později, když se tam dalo slézt jen po lanech a naše vskutku luxusní kola jsme schovávali v křovinách ... když jsme jednou sjížděli kopec dolů k Mořině, tak v kopci stála parta trempíků s otevřenou pusou a volali za mnou, že to kolo by bylo dobrý do vajec . .do dneška netuším co to mělo znamenat ...

Ale byla to jedna z posledních Pošťákových spanilých jízd.  Dostala jsem favorita, kamarádi první horská kola a jízdy nějak ztratily lesk  - i když jsme ještě pár let jezdili dál.

Nenávidím aquaparky a do bazénů chodím plavat málo, ale pořád se mi líbí voda v zatopených lomech, miluju moře a když na to přijde, klidně  se umyju v ledovcové řece – i když se na rozdíl od bratránka nepokusím skočit tam šipku, podplavat kru a prorazit led hlavou a tudíž nevylezu jako krvavý koleno, rameno a palec u nohy.    Ale lézt do rybníka, kde jsme napřed museli zelený kal z hladiny odstrčit prknem, tak po tom už úplně netoužím. Taky už netoužím po žádných rybářských historkách – jako když jsem se v jednom slapském stanovém kempu večer zeptala, proč jsou vzadu na vodě ty bóje a bylo mi řečeno, že na sumce a že když se začne potápět , tak rybáři skáčí do lodiček a pádlují jako blázni, aby sumce ulovili, ale pozor!!! .. nikdy nemůže jet  rybář sám, protože by ho sumec ale klidně stáhnul z lodičky a utopil ..  a jak jednou jeden rybář vyrazil sám v temné noci ....  no zdálo se mi o tom celou noc i všechny ostatní noci  a zbytek dovolené jsem se statečně  škvařila na břehu ... bála jsem se těch opuštěných domů co byly všude pod vodu, v nich totiž spali všichni ti utopení rybáři a číhali tam sumci zabijáci ...

A tak mě tenkrát napadlo, že vana s horkou vodou je fantastická alternativa .. a pokud ještě stále toužíte po koupání v přírodě .. není nic jednoduššího  - kupte si do koupelny osvěžovač s vůní borovic ...