Na Velikonoční svátky se skoro celá Praha přesouvá někam na venkov, do chat a chalup, nadýchat se jara a dodržet nějaké ty velikonoční zvyky. U nás - jako již tradičně jsme nemohli najít barvy na vajíčka a tak jsme zoufale listovali příručkou babské rady a hledali nějaké návody jak využít přírodní barvivo – ovšem jak známo - hnědá vejce světlou slupkou z cibule prostě nepřebarvíte.
Ale co, lepší než loni teta,která použila barvu fialovou, vejce to obarvilo na černo a protože to ještě jako na potvoru byly nějaký malý vajíčka, děti si pak v pondělí myslely, že dostaly černé pinpongáče.
No, tak alespoň nějakou tu kopřivu do nádivky. Po hodinovém hledání jsme našli trsík pidi kopřiv, které ale pálily tak, že mě ještě dneska štípou oči a malinové větvičky rostoucí všude kolem mi rozedraly nejen nohy, ale i tepláky. Tak ještě na vrbové proutky – které jak se ukázalo – jsou tak vysoko, že by tam nedosáhnul ani vrcholový basketbalista i kdyby si povyskočil. Zato beránek se povedl, vypadal sice chudinka, že nemá uši a je podvyživenej, ale chutnal moc dobře, když jste ho zapíjeli velkým hrnkem kafe. A ty jidáše, krása pohledět. Pravda už druhý den byly poněkud tvrdší než jsem zamýšlela, ale zase si je jako dekoraci můžeme schovat do dalšího roku. Ostatně jedna kamarádka před několika roky upekla beránka a zajíčka – ani jeden nešel ukrojit bez risku, že ulomíte rukojeť na noži – tak jim dala kolem krku mašle a vytahuje je vždycky na jaře jako pěknou ozdobu.
Od předloňska co naše přerostlé štěně koledníkům snědlo mašle z pomlázek, jednomu dítěti z košíčku i pár čokoládových vajíček s barevným obalem a z jedné pomlázky nadělalo párátka a to všechno z radosti, že si s ním přišel hrát i někdo další, už k nám koledníci moc nechodí. Ale v dětství chodívala koledovat vždycky celá tlupa dětí. Brácha si jednou z radosti kolik toho vykoledoval poposkočil na schodech k chatě a kleknul si přímo do té tašky s koledou, kde zcela neomylně, byla i vejce syrová. Ale v jedné z chat – paní pocházela odněkud z Moravy – měli vždycky kraslice nádherně barevné a se složitým vzorem kapradí a listů. Ptali jsme se jak je dělá, prý není nic jednoduššího – stačí pár lístků a pevně stáhnout fáčem a šup do barvy. Zkoušeli jsme to taky, fáč sjel dolů a lístky se rozpadly na kousky – takže jako každý rok jsme měli jen jakési podivné barevné patlaniny, které jsme vyšperkovali obtisky zajíců bez uší a jednonohých slepic – protože obtisky se namáčely do vody a na vajíčku se pak vyrovnávaly hadrem, což nikdy moc dobře nešlo.
Ale v barvách co zbyly po nabarvení vajíček jsem si kdysi s kamarádkou obarvila vlasy i trička – oboje okamžitě pustilo při odpoledním deštíku, z kůže to kupodivu dolů nešlo vůbec …
A jako každé Velikonoce i letos jsem si vzpomněla na kamaráda, který měl už od mala problémy s váhou a doma nechtěli, aby se tak ládoval a on velikonoce vždycky miloval, vyrážel na koledu už téměř za svítání, oběhnul celou osadu a pak si někde sednul na louku a s obrovskou radostí – všechno z toho košíku snědl. Inu, je mu přáno :)
