Cesta od improvizované zastávky tramvaje k domu byla jen o něco delší, ale rozhodně velmi pestrá na zážitky. Slíbila jsem cestou koupit karton vody a tak jsem zašla do jednoho z mnoha pražských minimarketů. Celý karton jsem ale neviděla, tak jsem se optala kde bych ho našla?
Slečna prodavačka zvolala „máme“ a s rozběhem se vrhla pod středový regál a zcela se mi ztratila z dohledu - bylo slyšet jen vrzání plastů a funění. Za chvilku se vynořila, regál oběhla a skočila šipku z druhé strany. Opět trochu toho plastového povrzávání a šustění a mírně rozcuchaná slečna s širokým úsměvem táhne vody na světlo boží. Poděkovala jsem, zaplatila a s úsměvem a vrzajícím kartonem vyšla zpátky do ulice.
Po pár metrech stavím karton na zem a prohazuju si ruce,fuj to je tíha, nechápu že ostatním nechutná kohoutkovka. Když se skláním k novému uchopení vody - proletí mi kolem obličeje chlapeček. Tygřím skokem zdolal tři vysoké schody vedoucí z trafiky do ulice a ve skoku ještě zpíval něco jako „teskó,óóó, teskóó ceny“ a tak se tím rozjuchal, že setrvačností doskákal až k lavičce, kde se nadšeně svalil.
Lehce otřesena jsem zahnula ke kostelu a na trávníčku u lavičky mě už zcela dorazil muž středního věku narvaný v těsném drézu /na který určitě neměl postavu/. Kolem čela měl umotaný šátek takovým tím stylem, jak si složíte ze šátku trojúhelník a pak oba konce ždímáte a ždímáte, až máte kroucenou ruličku a tu si „na fešáka“ uvážete kolem hlavy. Takže to vypadá, jako když Jarka Metelka nebyl ten den ve formě a švihadlo si omylem uvázal kolem čela. A tenhle neoprenový běžec se rozhlížel po okolí a jak se nějaká sukně přiblížila na dohled, začal dělat roznožky u lavičky a protahovačky a přitom si prohlížel jestli lýtkové svaly vyskakují a trikot mu pěkně pruží na zadku.
Na návštěvu jsem dorazila uřvaná smíchy a nadšená tím, že se stačí jen dívat a umět si to užít.
