Začal mě zlobit Wigo, je to sice už stříbrný postarší pán, ale stále má jiskru v dálkových světlech. Celou zimu startoval na první otočení klíčku i v třeskutých mrazech a tak si myslím, že teď na něj prostě padla jarní únava. Ovšem je to gentleman a tak mě nenechal trčet nikde v temném hvozdu nebo v páteční zácpě na D1, ale pěkně jsme to spolu doskákali až domů.
Ostatně i první auto, kterým jsem kdysi po autoškole jezdívala se ke mně chovalo moc hezky. Byla to stará nažloutlá škodovka a jmenovala se Škopek. Tak jistě … měl pár neduhů, třeba ranní mlha ho dusila a při přepínání blinkru zvesela rozsvěcel i světla dálková. Poprvé jsem to zjistila tak, že mi protijedoucí autobusák odpovědět stejnou, ač nesrovnatelnou palební silou svých dálkových světel … ale já ty neduhy měla taky, takže Škopek ani moc neprotestoval, když jsem s ním objela celý blok se zataženou ruční brzdou a při cestě na benzínku jsem celá zpocená strachy pořád dumala proč mi tak řve ten motor a já si spletla čtyřku s dvojkou .. a když jsem se pak za hromburácení motoru konečně vřítila do prostoru benzínky a brala jsem do ruky tankovací pistolku, tak z té kukaně vylítnul pán v montérkách a volal, že už běěěžíííí, ať počkáááám … Srabík…
Škopek měl každopádně smysl pro humor, snad i proto jednou rozjel stěračové rodeo. Za normálního stavu stíral okno jen tak ležerním … stííííííír …… stíííííír … stííííír … ale tentokrát zcela neregulovatelně lítal stěrač levá, pravá – stal se prakticky pouhým okem neviditelný. Zastavit to nešlo, kde se to vypíná nějak centrálně to netuším a protože jsem ale spěchala podzimním večerem a trochu mlhou a neměla jsem čas ani chuť nechat Škopka doma, tak jsme - i se ségrou na sedadle spolujezdce - odhodlaně vyrazily. Mlha v kombinaci s tím, jak dlouho trvalo větrákům odmlžit sklo a protože stěrače nepřestávaly migat po okně třetí kosmickou rychlostí, nás přinutilo jednat …
„Podej mi z toho šuplíku hadr“
„Cože, jak to že není?“
Okno jsem si tedy před očima utírala papírovým kapesníčkem. A z druhé strany ho stále leštily stěrače, protože ale nepršelo tak strašně vrzaly a já z nich zešílela. Nadávala jsem jako papoušek.
„Tak víš co? Já stáhnu okno a chytnu je a budu je držet, stejně jedeme jen kousek“
Když stáhla okýnko, ozval se divný zvuk a ve Škopku se taky dost ochladilo ..
„Ehm, bylo v tom šuplíku něco důležitýho? Já jen, že to, ehm, jako všechno vylítlo z okna“
„Všechno? I hadr?“
„ Asi .. ale to nevadí, máš ještě ty kapesníčky .. a přidej, mrzne mi ruka“
Konečně jsme přijely na parkoviště – široko daleko bylo jediné volné místo jen na parkovišti přímo před vchodem do bordelu. Sportovní hala kam jsme původně mířily byla kousek za ním – no a co, ještě dneska jsem dost ráda, když někam trefím na první pokus…
„Pane jo, vždyť víš že z tý autoškoly neumím moc parkovat takhle mezi ty auta, mám tam u tebe místo?“
„ Jasně tady je místa, pche, na náklaďák“
No nakláďák by možná věděl, že je potřeba si najet do obloučku a ne do pravého úhle.. já to nevěděla a tak jsem si udělala obří promačklinu ve dveřích.
„Není Ti nic?“
„No mně ne, pokud teda pominu tu přimrzlou ruku ke stěrači, ale dveře jsou trochu jako pomačkaný. Neee, neboj se, to není tak moc“
Pološílená jsem zařadila zpátečku a odjela jsem zaparkovat kamsi hluboko do sídliště. No, dveře byly promáčklé víc než dost. Šla na mě mdloba. Temnotou jsem se pak plížila zpět na parkoviště, abych se podívala jak moc jsem poničila to auto, o které jsem si téměř prorazila dveře, ale nic jsem na něm neviděla, tak jsem i osahávala nárazník a nechápala jsem, že nemělo jediný škrábaneček…
„ Buď úplně v klidu, tomu nic není, to je totiž taky stodvacítka“
