Pozvala jsem Kelu na vínko a pokláboseníčko. V obývacím pokoji na skleněném stolku byly skleničky s vínem, talíře se sýrem a zeleninkou, mistička s bylinkovou omáčkou, popelníček , cigaretky. V poklidu sedíme, popíjíme a vyprávíme, najednou povědomé šustění a jo, je to tak, do pokoje vlétla můra – naštěstí pro mě – se Kele poměrně brzy podařilo jí vyhodit zpátky ven. Po chvilce klidu opět odporné zvuky od balkónových dveří – ovšem tentokrát – přiletěl sršáň.
Kela zařvala: „ musíme zavřít psy a rychle botu“.
Hodila jsem po ní sandál a ona ho hned hodila po sršáňovi, bohužel se netrefila. „Další botu“
Ani tentokrát to nevyšlo a tak si sršáň pomalu přeletěl k lustru – jakoby věděl, že tam ho nemůžeme pořádně praštit.
Následovala krátká porada při níž se Kela dožadovala plácačky a podivovala se nad tím, že nic takového v panelovém bytě, ve 4. patře nemáme. Nakonec jsem srolovala časopis, vylezla na židli a po chvilce strachu jsem tu potvoru připlácla ke stropu a ono to na mě zaútočilo – takže jsem zařvala a maskovala jsem se zpátky za gaučem.
Bylo rozhodnuto o odtažení záclony – čímž do bytu nalítalo sto můr – a že se házením krabičky od cigaret pokusíme sršáňa vyplašit, aby vyletěl.Hodily jsme několikrát, ale nestalo se vůbec nic.
Pak už jsme byly zpocený a vzájemně jsme si sdělovaly jak bude bolet, až nás bodne.
A tak jsme vyrobily smrtící nástroj… ve skříňce pod akváriem jsem našla síťku na lovení rybiček, Kela jí naplnila kamením – převážně od Středozemního moře a zvolala: „ ponožku“ – trošku jsem se obávala o její pošramocenou psychiku, ale nakonec mi to došlo. Síťku i s šutrama jsme narvaly do fusekle a zavázaly mojí gumičkou do vlasů – čímž vznikl neskutečný nástroj a lá pravěk. S tímto vybavením Kela zaútočila – teď už opět na stropě sedícího hmyza – a i když se jí ho podařilo zasáhnout – opět to s ním nic neudělalo!
Pak přišel na řadu Off, který pouze odpuzuje mouchy – a to ještě blbě, ale chvilku to vypadalo, že se mu slepí křídla – no nevyšlo to.
Bylo zapotřebí vymyslet něco dalšího - každá jsme vzaly jednu odpornou voňavku ve spreji a útočily jsme z obou stran – sršáňa to trošku zmátlo, ale neváhal a pomstil se nám náletem – to už jsme byly nejen přiotrávený a zpocený , ale i vyčerpaný – lov trval už skoro hodinu.
Připravily jsme se na rozhodující úder – z knihovny jsem vyrvala první knížku, která mi padla do ruky – mimochodem byla to kniha s názvem „Největší vynálezy 20. Století“ - a Kela vyskočila na křeslo, kde jsem jí já přidržovala, aby se nepřevrátila. Chvilka napětí a plác – přímo na sršáňa, ale knížka se nějak sesmekla nebo co a sršáň začal padat Kele přímo do obličeje. Ta zpanikařila a skočila směrem od hmyzáče, bohužel ale zapomněla, že jí v cestě stojí stolek. Já jsem dorazila na zemi se zmítajícího sršňu a pak jsem si teprve prohlédla dílo zkázy. Kela s údivem ve tváři ležela na sedačce a všude okolo se válela mrkev, sýr, střepy a rozlévala se bylinková omáčka.
Z radosti nad smrtí hmyzu a šoku, že nějakým zázrakem neprošlápla i skleněnou desku stolu, jsme se smály asi deset minut a pak ještě skoro půl hodiny, když z knihovny vypadla další kniha - tentokrát s názvem „ Komu zvoní hrana“.
