Všimla jsem si, že pokud je na jednom místě víc lidí a jeden si zakašle, tak za chvíli se ozvou i další kašlalové, pěkně v řádce za sebou jako očka na řetízku. Možná na tom, co kdysi háčkoval můj bratr jako kratochvíli, když se doma léčil z neštovic a už samou nudou nevěděl, co by ještě mohl dělat. Nakonec dostal vypáranej svetr, háček a za 14 dnů nemoci vytvořit řetízkové giga klubko co se nevešlo už ani do dveří. A jako trest za můj posměch, pěkně zákeřným skluzem po očku řetízku, tenkrát neštovice přeskočily ke mně – z příšerné nudy jsem si půjčila háček a vrhla se na tvorbu ďábelského vejce.
Včera se v tramvaji taky pěkně lavinově kašlalo,jen jeden pán kašel vynechal, ale zato zííííval s nezakrytou pusou jako rypouš sloní - čímž v podstatě spustil další řetězovou reakci … a já si na to zívání sedla a přemýšlela jsem o řetězech a řetízcích a naskočilo mi plno vzpomínek.
Papírové řetězy z barevných ublemcaných papírů pro výzdobu školkové třídy. A děda vystřihující papírový řetěz panáčků co se drží za ruce.
Řetízek u dveří s krásným ozdobným kováním. A taky film, kdy jsem ztratila veškeré iluze o zabezpečení dveří na řetízek, protože netrvalo ani vteřinu, jakýmsi speciálním zahnutým udělátkem bylo odřetízkováno a hlavní hrdina měl dveře dokořán.
Vzpomněla jsem si i na naolejované řetězy našich dětských kol, na ten zvláštní pocit, když se mi do řetězu namotaly tepláky, což kolo na místě zastavilo a mě setrvačnost katapultovala přes řidítka. Ovšem zatížená oděvem v řetězu jsem si jen zarazila řidítka do břicha a přepadla do strany i s kolem stále na mně tvrdošíjně ulpívajícím. Musela jsem si tepláky sundat, protože z řetězu jsem je nemohla vyškubnout. Od téhle příhody – pokud bylo nutné si tepláky na kolo brát – jsme si je vykasávali nad kolena, čímž jsme si pro změnu způsobovali nesmyvatelné otisky řetězu na celých lýtkách a sem tam i fešáckou odřeninu kotníku.
Taky jsem skoro ucítila nejhorší kocovinu, co jsem si kdy uhnala a pak ráno nasedla na kolo a ujela mnoho kilometrů, než mi na pobřežní promenádě konečně spadnul řetěz a já se sesunula vyčerpaně vedle kola. Najednou z protisměru přijíždí fešák v upnutém dresu, zastavuje, hledí na kolo, na mě - špinavou od řetězu víc než kdysi v dětství - a pak uštěkne, jestli nemám imbus na půjčení … no nemám frajere, ale jestli rychle neodfičíš mohla bych ti pozvracet polobotky…
Vrátit řetěz na kolo až takový problém nikdy nebyl, ale jednou jsem se připletla do soutěže při nasazování sněžných řetězů na kolo náklaďáku … nikdo z našeho tandemu hujerovců to neuměl a nechápal, ale protože tam byl příjemný pán z firmy od těch řetězů, tak nám radil a radil, až to nakonec sám všechno nasadil, čímž nás nechal zvítězit a ještě udělal parádní předváděcí reklamu oceněnou mohutným potleskem.
Řetězy černají, reznou a trhají se. Když se řekne řetěz ještě mě rychle napadne - čerti, peklo, závory, zákazy, zábradlí, pomníčky, chodníčky ve Slovenském ráji, přístavy a poutě. A taky to, že na konci řetězu může být koule na noze nebo naopak kotva držící na správném místě – záleží na tom, kdo stojí na druhé straně a ke komu a kam se chcete zrovna připoutat.
