Přílivy

Zvedá se hladina, vlny jí pomalu naráží do nohou a pořád výš – je příliv a vítr žene krůpěje vody do těch rozevlátých vlasů.

Vypadá to, že se usmívá na vzedmuté hřebeny vln a přitom přemýšlí o tom přílivu v ní samé – promítá si všechny ty soustrastné pohledy od sousedů, pocity, zmatky, bolesti a ztráty – to opuštěné zoufalství – a přitom pomalu rozpíná ruce.

Průzračná voda se rozlévá po břehu stále víc, přináší pohlazení, zpěv dávných časů a mír. Ještě pár kroků, vstříc vlnám ticha…

Ty houpavé vlny co odnáší zpět do hlubin zrnka písku – z kdysi pevných břehů – z těch břehů plných tiché bolesti a nevyřčené pravdy. Plovoucí staré vzpomínky jak vybledné fotografie, všechny ty sny z dětství, ta přání šťastného života a hladké cesty, svět měl být jako rozkvetlá louka.

Potápějící se skutečné fotky – plné černých mraků, kamenů na cestách a nočních můr.

Uprostřed všech moří světa stojí žena s otevřenou náručí, je čas pohlédnout pravdě do očí a odpustit sama sobě …

Zvedá se hladina a vlny jí pomalu naráží do čela …