Pastičky

Různé pastičky líčil ve svém večerníčku už Človíček, takže je vlastně úplně jasné, že na ně narážíme do dnes. A všechny nejsou tak přímé - jako již z dálky viditelný chybějící kovový rošt nad kanálkem u vchodu do domu, který někdo pod rouškou temnoty buď odvezl do sběru nebo použil na páteční grilovačce. Některé jsou maskované do duhových barev a o to jsou zákeřnější, protože udeří nečekaně.

Jedna tahle pastička na mě vychytrale číhá v jakýchkoliv nových botách.  Zkusím si boty v obchodě  - udělám pár kroků k zrcadlu, nikde mě nic netlačí, líbí se mi, vím přesně, kdy a kam je můžu nosit a za chvilku už se šťastným úsměvem uháním k domovu. Tam si boty znovu obuju, zkusím si k nim pár svršků a těším se, až v nich druhý den vyrazím. Ráno dalšího dne s úsměvem na tváři vyrazím z domu, ten mi bohužel většinou moc dlouho nevydrží, protože tak někde u zastávky tramvaje začnu pociťovat odírající se patičku a v práci už se jen hrozím jaký mi ty mrchy nový, krásný, blbý udělaly puchýř a začnu se shánět po své další oblíbené pastičce v podobě zaručeně lepících, dýchajících, léčících a super držících, no v neposlední řadě i docela finančně nákladných -  náplastí. 

Naštvaná jako blázen, že mi nové boty nachystaly zase odřeninu a to se tvářily tak přátelsky, za chvilku zjistím, že ta blbá náplast co každému má vydržet nalepená minimálně do večerního koupání, ale spíš tak týden,  je v mém případě odlepená už po pěti minutách…

Mám ráda ten díl Takové normální rodinky, kdy tetička líčí, že má pasti po celém domku a zvláště u postele. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že je taky jednou budu mít. Ovšem když si pár kamarádek vyrazí na dovolenou, no kdo ví co se všechno může stát  … Na poslední chvíli jsme místo pensionku byly ubytované v bytě. Vzdušně vybavený, s mříží dole na domovních dveřích, v pavlačovém domě. Přes den to bylo super, ale s rostoucí tmou se pavlač nezdála tak báječná, zvláště když se zničehonic ukázal mezi dveřmi mladík z nižšího patra, že si jde jen tak pokecat a následně někdo stále zvonil přes domovní telefon. Začínalo se nám chtít spát, ale ukázalo se, že pěkné dřevené, prosklené dveře na pavlač jdou stěží dovřít a háček u podlahy by utrhlo i batole. Hmm, to se jako budeme střídat v nočních hlídkách? A kdo ví, kdo má všechno od toho bytu klíče? Člověk zmožen usne a noční návštěvník si klidně odnese kabelky?  No tak to teda ne, slovanské dcery se jen tak nezaleknou.  Takže následovalo krátké vyrábění pastí a byl klid.  U pavlačových dveří, které se otevírají pouze dovnitř pokoje stála přiražená kovová židlička a na ní pěkně vyrovnané nádobí a skleničky. Vstupní dveře pro změnu blokovala stojací lampa se šňůrou omotanou kolem kliky. Ještě tam sice byl krb, ale to by musel Santa sakra zhubnout, aby ho zdolal. Spalo se krásně, teď už tu tetičku chápu!

Skrytou pastičkou se mi bohužel stal i jelení lůj, v zimě mě strašně pálila celá pusa, ale všechny moje pomádičky zůstaly v jiných kabelkách. Tak jsem vlítla do drogérie a koupila první, co mi padlo pod ruku, voňavé třešňové cosi.  Ještě za pokladnou jsem se mohutně natřela, ale bohužel mě nepálily jen rty, ale hlavně tak nějak okolo nich. Natřela jsem se vydatně. Áááách ta úleva. Venku se na mě kde kdo smál, usmívala jsem se zpátky. Krásný den.  Ještě jsem se trochu přimázla. Další úsměvy.  Domů jsem se vrátila jako klaun po dvojitém představení v cirkuse Humberto. Vůbec si neumíte představit, jak ten třešňovej hajzl barvil ….