Od chočení k ochočení

Přátelé mých rodičů doma chočili Ferdu ... Ferda je korelák a když ho vypustili z klece, chtěli aby jim usedal ramena a oni ho mohli hladit, jako nebožtíka Ferdu předešlého.  Ovšem  jediná část jejich těl,  na kterou byl ptáček ochoten usednout,  byly nohy v ponožkách.  Aby tedy milého Ferdu oblafli a zvykli na kontakt s lidmi, bylo potřeba vymyslet jinou strategii chočení, tak si  nakonec sedli doma v obýváku, na ruce si natáhli fusekle a čekali.  A skutečně,  Ferda se nechal unést radostí, že prsty zmizely v nenávratnu a na ofuseklované ruce s  nadšením usedal.

Jako chočitelé se osvědčili ... ne tolik už naše sousedka – v paneláku, když jsme se tam někdy v osmdesátém šestém roce stěhovali,  chodívala venku a na řemínku měla pumu, která neslyšně našlapovala na obřích tlapách a svítili jí oči ... pamatuju si, že ve slunečním žáru byla její srst téměř modrá ...  žádné jiné zvíře nedokáže do kufru džípu naskočit tak elegantně, rychle a tiše ... ovšem majitelka pumy asi nebyla v tom chočení zase až tak úspěšná nebo s tím jak se sídliště začalo víc plnit dětmi, tak jí se začala víc plnit schránka stížnostmi ...  zkrátka jednoho krásného dne puma zmizela – prý do zoo, ale kdo ví ...   

Chočitelka ale asi tesknila a tak se rozhodla, že když pumy více není, pořídí si na chov párek bulmastifů, což jsou takový poměrně velcí  a svalnatí psi, na kterých by klidně mohli menší děti jezdit do školy ... pejsánci milovali pohyb a jen tak nějaké courání je nebavilo .. i rozhodla se chočitelka, že nasadí kolečkové brusle, chrániče, helmu, pesany připla na vodítka, vykřikla „kupředu“ a pak už jsme jen viděli jak udělala obří skok do silnice, další obří skok zpět na chodník a za vytrvalého jekotu s ní pejsánci vlítli do lesoparku ... kdy nebo jak se vrátili nikdo neví .. ale od té doby se už zase jen courali po sídlišti ... časem se odstěhovali – říkali jsme si jaká je to škoda, konec rozveselení a škodolibého pochechtávání ...   ne nadlouho, protože naše rodina si pořídila Kerbera ...

Kerber měl být labradorek, takovej ten hodňoučkej co vodí slepé, pomáhá dětem a zachraňuje lidi z pod lavin  ... nevím jestli nám nemělo být divné že matka labradorka byla světlá jako pláž a všechna štěňata černá jako bota ... a jestli ti z nás,  kdo pro štěnátko šli,  nebyli zrovna postiženi nějakou duševní chorobou, když si ze všech těch hodných kuliček vybrali zrovna tu ďábelskou kouli co se jim snažila servat z nohou ponožky...  poté co byl slavobránou přivítán u nás doma, kde se mu podařilo hned vytesnout jehličkovitýma zubama velkou díru do nových tepláků, zadělat celej obývák a rožvýkat velký kus tašky, byl mu ohrádkou vyměřen prostor přes celou jídelnu, kde je lino, aby zatím čural jen tam na novinách ... chvilku se na ohrádku díval, pak vypísknul, přeskočil ji a kousnul mě za trest do nohy ...

Kerberovo dětství je vůbec plné veselých zážitků .. například se pod rouškou noci  vplížil do předsíně, kde z kapsy u bundy vyrval nějakou lahvičku, kterou si nejdřív za děsného randálu koulel po podlaze a následně rozverně požvýkal a nic mu nevadilo, že ta kouzelná lahvička je slzný sprej a díky jeho zubům  pěkně uniká do celého bytu ... potom co jsme předvedli zásah jako úderně secvičená protiteroristická jednotka,  psa okamžitě očistit, vymýt mu oči, nos, dát pořádně napít – pak jsme se vrhli na okna a za našeho stálého kašlání a přes slzy v očích, vidíme Kerbera kterak se usmívá od ucha k uchu a přitom spokojeně vylizuje z krabice prášek na praní ....

Dneska jsou  mu skoro čtyři roky a dorostl v pěkného křížence, nejsme si ještě zcela jisti, ale  podle posledních projevů je křížený  minimálně s  -  dogou, pitbulem, hysterickou ženskou, neohroženým mikešem, fetišistou přes tepláky, dítětem, hereckým souborem a operním zpěvákem ...  jen toho labradora pořád nevidíme – tenhle slaďouš by se totiž pokusil slepci vyrvat hůl, na dítěti by vyloudil poslední bonbon a na výlet do hor ještě pořád nemá ty správný tepláky ...