Nehodovka pohodovka

Stává se ze mě mistr drobných nehod. Nedávno jsem koupila kamarádce kytku k narozeninám, při cestě domů se mi podařilo vytřít chodník vlastním tělem a kytku zahodit daleko do sídliště. Doma jsem jí ještě dokázala načančat a vyrazila jsem na tramvaj, tam bohužel došlo k velkému zvonění a cukání a na klín, kde jsem měla kytku položenou, mi zvysoka dosedla nějaká paní. Kytku jsem předávala orvanou a se slovy, že je rovnou k usušení …

Zkušenosti s usedání na klín spolucestujícím či spolucestujících na náš klín, když cukne autobus asi máme všichni – já jednou dosedla do pátečního nákupu jakéhosi staršího páru – nápis Šproty jsem si pak mohla na zadku přečíst ještě večer -   kamarádce rozsedl pán asi kilo mandarinek, ale co, očividně byly přezrálé, když to šlo tak snadno. A moje mamča připlácla vařící pecen chleba na hruď vyděšeného mladíka  v jedné zvlášť ostré pravotočivé zatáčce.   Prostě drobné nehody utužují charakter.

Někdy je ovšem těžké zachovat si chladnou hlavu a je moc fajn, že máme tolik úlevných slov – tuhle jsem si chtěla obarvit hlavu, aby byla „krásná“ na nějakou párty ... byla jsem unavená, tak jsem si k rozdělání barvy sedla ke stolu v  obýváku. Nezavřená lahvička mi upadla pod stůl a já musela malovat půl obýváku a flek na koberci nevyžrala ani kyselina citronová...doteď to maskuju židlí ..

Ale asi  to  máme v rodině – taťka si téměř vypíchnul oko, když se skláněl do kufru pro kytku tchýnin jazyk a ten jedovatej list si píchnul do oka ..  Mamině zase cestou z práce ze sádry na noze vypadnul podpatek, kousek dál pracovali asfaltéři kteří jí podpatek natloukli zpátky kusem dlažební kostky a ještě jí nabídli odvoz domů .. cestu sídlištěm na válcovačce,  jako vlk z večerníčku  Jen počkej zajíci,  ovšem mamča s díky odmítla …

O jednu z "nejlepších" rodinných nehod jsem se postarala já, když jsem v dávnověku přemluvila bratra ať mi půjčí svoje nové kolo BMX, pak už si jen pamatuju kanál a to jak jsem po hlavě dopadla do otevřeného kontejneru, tím jsem si způsobila otřes mozku a jak se to víko zavíralo ještě mi vymknulo kotník … za pár dní jsem i se škrobákem na kotníku spadla do bazénu, ale duchapřítomně jsem udržela nohu nad vodou, bohužel tu zdravou…  za týden jsem pak odjela na tábor, kde jsem nemohla – díky bohu – moc běhat, takže jsem se zaměřila na jiný sport – a  při hodu krikeťákem do dálky  - se mi podařilo získat první místo v celotáborové hře, protože jsem za ty tři týdny dosáhla takového cviku, že jsem omylem zasáhla do hlavy  vedoucího na vedlejším hřišti ... no, ale byl to nejdelší hod …

A nijak se to časem nelepší … dneska ráno jsem si doma vzala řecký salát, abych pak v práci zjistila, že krabička byla špatně zavřená a budu teda obědvat přímo z kabelky …

Ale co  - pořád jsem břídil proti tomu starému pánovi, co chudák vykřikoval, že má kritickej den, že dneska vůbec nic nevidí .. později se ukázalo, že nevidí proto, že mu při obědě spadly brýle do krupicové kaše …

Ovšem,  jak by řekla teta Kateřina: „ Nehoda není náhoda“  a  „Na každého jednou dojde“