Většina mých přátel je až nezdravě sportovně založená a ještě ke všemu jsou to cvoci. Směle se už mezi ně mohu započítat. Každý květen, taky díky nim, mohu zvesela zavzpomínat, jak jsme si vyrazili na vodu, pěkně zkraje května, protože na vodě v té době je jen minimum lidí a nečeká se fronta na přenášení lodí u jezů – což je sice pravda, ale zase byla taková zima, že alkohol jsem pila se zbožným přáním, aby mi natekl rovnou do nohou, moje kraťasy z ustřižených kalhot od pyžama nijak zvlášť nehřály a v noci nám k autu přimrzlo tričko, které se tam mělo původně usušit.
Květen je vůbec na vzpomínky bohatý měsíc .. ta legrace, když jsme vyrazili do Prčic, nějak mi ještě dneska není vůbec jasné co jsem si myslela? Vyráželo se asi v 5 ráno z konečné stanice metra Háje, no šlo, téměř se běželo, chvilkama jsem měla pocit, že jdu tak rychle, že se mi podrážky bot ani nedotýkají země. Po pár kilometrech jsem získala barvu zralého rajčete a klobouk se mi začínal zařezávat do čela, asi mi z námahy opuchla hlava. Během několika strašlivých hodin jsme zastavili jen jednou a to, abychom se rozhlédli v nepřehledné zatáčce, při přecházení silnice. Přestávala jsem mít cit v nohách, občas jsem si musela poposkočit až téměř popoběhnout, protože jsem měla pocit, že nohy už jen táhnu za sebou. Sandály nebyly dobrou volbou. Batoh se mi zařezával do ramen, když jsem se chtěla napít, málem jsem se uškrtila na popruhu, protože nebyl čas se zastavit a napít se normálně, takže jsem lahev s vodou vztekle rvala z batohu za chůzoběhu. Kolem dvacátého kilometru jsem se domnívala, že zemřu, na pětadvacátém kilometru jsem zjistila, že takhle oteklé prsty u rukou jsem ještě nikdy neviděla a na osmadvacátém kilometru jsme konečně vešli někam do města a tam jsem pochopila, že pokud nechci položit svůj mladý život kvůli pitomé plastové botě je čas to vzdát. Jsem vděčná za bolavého koleno jednoho z účastníků, který se rozhodl vzdát to taky. Nejenom proto, že měl termosku s čajem – snad nikdy mi nic tak nechutnalo – a na nádraží jsme se vlekli společně, ale dokonce věděl který vlak jede zpátky do Prahy a stihnul mě chytit, než jsem na Hlaváku spadla ze schodů na perón. Děkuji neznámému cizinci! Domů jsem se prakticky doplazila, protože jsem začínala mít mírné problémy s pohybem. Upadla jsem do postele a po hodině neklidného spánku jsem zjistila, že se nemůžu ani hnout. Do koupelny jsem se doplazila po čtyřech jako účetní Fantozzi.
Kamarádi se vrátili o půlnoci – po tom – co kdesi v Heřmaničkách doběhli vlak. Mohla jsem před jejich hrdinstvím smeknout klobouk, protože hlava už mi splaskla.
A děkuji ještě jednomu neznámému cizinci – o kterém ale do dneška nevím jestli to nebyl přelud z vyčerpání. Kamarádi cvoci mě vytáhli na nehorázně dlouhý výlet na kolech, nebyla jsem rozhodně trénovaná na delší trasu než pár kilometrů, tohle bylo asi 70 kilometrů, pršelo a byla zima. Cestou domů nás čekal kopec obludných rozměrů, kamarádi šlápli do pedálů, že počkají nahoře/ vždycky na mě čekali, ale nikdy neřekli ani slovo, zbožňuji je za to/. Já šlápnout do pedálů nemohla, plazila jsem se jako slimejš. Najednou se vedle mě zjevil ten starší pán a ptal se mě jestli už nemůžu. Přiznala jsem , že pravděpodobně umírám. A on zastavil a řekl – že tedy slezeme a vytlačíme to, protože každé násilí je v podstatě fašismus…
Děkuji těm dvěma neznámým cizincům – v mých očích – jsou to gentlemani první republiky a díky nim se zpětně na to všechno dokážu dívat jako na velkou legraci …
