Mám malý stan, mně na nohy táhne … no na nohy mi táhlo ve středu, kdy mi praskla podrážka na teniskách a v ulicích tekly potoky vody ... a zkoušet si nové tenisky na totálně promáčené ponožky - žádná velká sláva a největší vtip je, že rozmáčené nohy s varhánky na prstech jsou tak nějak nabobtnalé a tak jsem ve čtvrtek ráno zjistila, že by mi stačily klidně o číslo menší …
Ale zase mi ta písnička o malém stanu připomněla, že kamarádi mých rodičů měli spíše problém opačný – tedy - stan obrovský. V jednom slapském kempu ho vždycky postavili ze začátku sezóny a pak se tam během léta vystřídala celá jejich obrovská rodina. Jednou nás pozvali na onen první víkend – kdy se staví stan, kope strouha, zabydluje, kdy se vozejku za autem rozjíždí kola pod náloží, auto je narvané k prasknutí, pes štěká, otcové ztrácí nervy a matky kontrolují jestli doma nezapomněli nějakého „Kevina“ a stále přináší k autu další a další tašky – v okamžiku kdy se zdá, že se rozevře země a všechny nás pohltí, protože to už se nedá vydržet – konečně vyrážíme.
Správce kempu otvírá závoru, salutuje, usmívá se a ukazuje, že každoroční strategické místo – mezi volejbalovým hřištěm, mostem k vesnici a záchodům se sprchama - je pochopitelně volné. Velmi strategické, ale když v 5 ráno jezdíval k těm záchodům hovnocuc, nezdálo se mi to už tolik romantické.
Všichni byli vypuštěni z aut a všichni ječeli, že mají hlad – matky rozdaly svačinky – otcové odšpuntovali lahváče a vrhli se vykládat věci z vozíku – bylo tam všechno od hřebíků a sekyry až po malé talířky a dezertní vidličky. Pak se objevil obří balík – stan s kuchyní, předsíní a dvěma ložnicemi, kde jedna byla ještě opatřena dalším bočním vstupem. Venkovní předsíňka měla dvě okna. Šňůr byl asi kilometr, kolíků tisíc a tyčí jako na lešení středně velkého paneláku. Stavěli to celé odpoledne za hysterických pokřiků, nadávání, syčení a záchvatu smíchu od sousedů, kteří přijeli s karavanem. My mezitím nafukovali asi sto padesát lehátek, který smrděly gumou a zatuchlinou, ale kdyby přišla velká voda, jen bychom ze stanu pohodlně vypluli do zátoky. Pak kolem stanu začali dospělí hloubit odtokovou strouhu, chvilku to vypadalo, že některé sklátí infarkt. V karavanu zatím rozkládali mapu pražského metra a porovnávali hloubku výkopu. Pochopitelně nahlas. Ovšem to ještě netušili, že pomsta bude sladká … protože i když byl stan obrovský, tak jsme se tam prostě všichni nevešli a proto si náš tatínek rozložil před stanem armádní lehátko, noc byla teplá a jasná, takže usnul záhy a protože nad vodou se zvuky skutečně nesou a tady se ještě odrážely od skal nad hladinou, tak se kromě nás, léty trénovaných, a otce, který když usne, tak prostě spí i když kolem projde cimbálovka – nevyspal v celém kempu téměř nikdo. Chrápání se neslo kempem jako bouře před soudným dnem, rybáři odveslovali o hodný kus dál, v karavanu odvedle se ozývalo mlaskání a úpění, pak bylo slyšet cvakání zapalovačů, protože pochopili, že se nevyspí a tak si šli při měsíčku zakouřit – povídat si nemohli – protože přes tu kakofonii by se stejně neslyšeli, ale myslím, že otevřeli rum, protože mně se zdálo něco o vánocích.
Ráno se přišli tiše zeptat, jestli nechceme z vesnice donést nějaké pečivo a jak dlouho, že se zdržíme? Potom co „paní stanu“, odpověděla, že zatím asi 14 dní, pobledli a odpotáceli se ke vsi .. ale blafovali jsme, byla neděle a my odjížděli už odpoledne.
Tedy odjížděla jen dvě auta – naše rodina a manžel od plně obsazeného stanu se psem Kubou – kterému to cestování nějak nedělalo dobře, takže totálně zeblil celé auto. Vyhlášeno bylo, že se cestou na chatu, kde jsme my měli prožít prázdniny, ještě zastavíme někde na večeři, protože obchody v neděli mají zavřeno a doma nic k jídlu … zastavili jsme snad v každé vesnici, ale očividně i každá hospoda měla v neděli zavřeno … nakonec pán a pes odjeli směr k domovu, vycídit auto a psa - a jak se vyjádřil – otevřít si k tomu loňskou slivovici, která splní úkol tlumiče a zároveň i vydatné večeře.
My na chatě našli konzervu párků, ke které jsme měli letní jablka a hrách ze zahrady a směli jsme se s bráchou dívat na Ohrožení Britannicu – což nás nakonec zaujalo podstatně víc, než celej ten výlet na Slapy ….
