Vzhledem k tomu, že už snad celé věky máme chatu poblíž, tak vůbec nechápu, že jsem letní kino v Berouně navštívila poprvé až loni v létě. Ale vlastně, možná že to byl důvod proč jsem jen z té myšlenky – návštěvy letňáku – žila dva dny v radostné euforii a ještě jsem nadchla návštěvou i ségru a její kámošku.
Když se blížil večer rozhodly jsme se, že je potřeba se na to přichystat a zabalily jsme si s sebou „podprdelníčky“, mikiny a ponožky, ale to nejdůležitější jsme neměly – přeci - kde máme nějaké jídlo?! Ale co, ještě byl čas. Naházela jsem do naší - snad ještě předválečné remosky - těsto na pizzu a slítala jsem zahradu, abych urvala pár rajčat a paprik, nastrouhat sýr a honem honem – rychle se upeč ty jedna pizzo ve stylu – přišla bída na kozáky. Chtěla jsem vyjet dřív, protože jsem si nebyla jistá kde přesně kino je, potřebovala jsem cestou natankovat a nevěděla jsem, kde se dá zaparkovat … ovšem remoska nestačila mému tempu, tudíž jsem jí vyrvala ze zdi, ať se to dopeče setrvačností a odfrčely jsme směr kino – celou cestu jsem se modlila, aby od remosky nechytla chata.
První pohled na letní kino mi vyrazil dech – netušila jsem, že je hlediště tak obrovské, že je to tak zábavné a že tam točí malinovku – ty jo, malinovku, limonádu z dětství – byla jsem nadšená vším co s kinem souviselo – snad by ani nemuseli promítat – stačil mi už jen ten pocit, že jsem v letňáku, konečně! Hurá! Pak se na plátně – je to vlastně vůbec plátno? – no spíš na zdi - objevil film Pokání a všichni se nechali unést příběhem a já si pořád říkala, jak je to super v tom letním kině. Jenže najednou jsem se slyšela jak do té pohody vykřikuju – uáááááááááááá, fůůj, uááááá - před obličejem hlavní hrdinky se totiž prohnali dva netopýři – a jestli já něco nesnáším, tak jsou to právě tyhle létající myši! Holky jsem nevyděsila jsou na to zvyklé, co si mysleli ostatní návštěvníci kina jen těžko domyslet – já se zabalila do mikiny, doufala jsem, že už se netopýři neobjeví a roztřesenou rukou jsem dopila zbytek malinovky čímž jsem se uklidnila natolik, že jsem si zbytek filmu užila už v pohodě.
A jak už to tak bývá, zvířata se rozhodla udržet mi přízeň i po skončení filmu, takže když jsme cestou domů v autě juchaly, že jsme konečně byly v letňáku, na vzduchu, tralala – žádný upocený pražský multiplex – tak mi uprostřed polní cesty přímo před auto skočila srnka, dupla jsem na brzdu a hlasitě jsem se podivila, že jí za krkem ještě nesedí netopýr.
Celý tenhle podivuhodný večer jsme zakončily posezením pod hvězdami a ládováním se tou úplně studenou pizzou. A jestli se letos chystáme do letního kina znovu? No jistě že ano,těšíme se a budeme vybavené, já si například už pořídila mikinu s protinetopýří kapucou …
