Když se člověk odvážně pustí do věcí a činností o kterých nic neví - ale je zkrátka plný nadšení, takže se do toho pustí s vervou převelikou - a pak se jen diví, jak dokázal co dokázal. Taky okolí se často diví. Ale bohužel, ne vždycky, je to divení příjemně udivené … „Jak jsi, proboha, při přípravě dřeva na ohýnek na těch pár buřtíků dokázal rozbít okno a ještě strhnout kus živého plotu? …. Dovedu si představit i odpověď „snadno, blbe“ …
Často se diví i lékaři – například tehdy jen valili oči, když dorazila moje kamarádka/ a to se ani nesnažila vytvářet nějaké převratné činnosti/ - a vyprávěla jim že dorazila na ošetření proto, že zprudka vyskočila z poklidného sedu v okamžiku, kdy na ní usedla vosa, při tom výskoku si rozbila hlavu o ptačí krmítko, které měla ve větvích nad hlavou, hnula si přitom s krkem, že jí museli dát límec a na tu vosu nakonec stejně ještě šlápla ….
Divil se i pán na blešáku, kterého jsem ukecala na velkou slevičku za poloskříňku polostolek, v barvě olezlé šedi s rozkejvanýma nohama. „Co s tím hnusem budeš dělat?“ divila se sestra, když jsem s ním dofuněla k autu. „Budu ho pochopitelně restaurovat!“ A tak jsem taky učinila – obrousila jsem tu příšerku šmirglem na kusu dřívka, protože elektrickou brusku pro machry mi lakotný otec odmítl půjčit a tvrdil, že je rozbitá už odminule /osobně si myslím, že se mu nechtělo do nejbližšího špitálu na šití/. Pak dvakrát fešácky natřít na temně hnědou, dotáhnout nožičky a vypadá to jako luxusní kousek. Všichni zírali. Nejvíc já.
Když jsme o dovolené čučely na filtraci bazénu a vymýšlely „jak se to zapojuje, aby se ten borčus ze dna vycucnul?“ … při čerpání těch mnoha možností, které nám přístroj filtrace skýtal - v kombinaci s tím, že já vím jen, že to musí být zapojené v elektřině – a úměrně vzteklé k tomu jak nám slunce šajnilo na palice. Tak z kámošky vypadlo „ tak si ti připadám jako ti vopičáci těsně předtím než začali mlátit šutrem do kokosáku“ V tomto případě se asi nemohlo vynadivit nebe, protože odmítlo další spolupráci a večer už to bylo na hubertus a teplé fusekle.
Ovšem první ligu v divení obecně by asi mohli hrát ti dva revizoři, kteří v autobuse vyslovili svou kouzelnou formulku „revize jízdenek“ a vybrali si k tomu tu nejdelší trasu mezi zastávkami, která na téhle trase je. Mladík v zadní části téměř prázdného autobusu na ni zareagoval okamžitě, začal si slintat na košili, vydával podivné zvuky jako agggrhh, hhhhmmmtrrr, koulel očima a podivně se kýval. Revizor povolal dozadu i kolegu, bezradně zvyšoval hlas, protože pojal podezření, že mladík blbě slyší, když se tak divně chová. Mladý muž se chytil za hlavu, rozkýval se i do stran a vypadal, že nemá daleko k pláči. Revizor mu znovu ukázal odznáček a dožadoval se jízdenky. Druhý revizor vypadal, že by toho chudáčka nejraději pohladil po hlavě. To už mladík i stál, křečovitě se držel tyče a jakoby pochrochtával. Lidé v autobusu vypadali, že se na revizory vrhnou, proč obtěžují toho chlapce, když ten je očividně nemocný a vůbec jim nerozumí? Autobus se přiblížil k zastávce, přistoupilo pár lidí a těsně předtím než se dveře autobusu zavřely, si mládeneček velmi obyčejně utřel poprskanou pusu a vyskočil na zastávku. Odjíždějícímu autobusu, plného vykulených očí, pak se smíchem zasalutoval a zmizel v blízkém parku. Autobus explodoval smíchem a revizoři si z toho šoku museli sednout.
Já mám v plánu dneska udivit svoje sousedy tím, kolik ran musím vynaložit na přitlučení dvou háčků na zeď.
Co plánujete na nový týden vy?
