Původně jsem cestovala s kufrem zvaným loďák – speciálně na letní tábor – nevhodným to kouskem. Papírové dno se mohutně odrbalo zasunováním pod stanovou postel a kdykoliv jsem si v loďáku chtěla něco najít , musela jsem spolubydlící skočit do její postele, mohutně se předklonit, zatáhnout a složitě vymanévrovávat kufr dokud nezabral celou podlahu. Ona měla velmi podobný „kufřík“ a proces byl stejný, jen tentokrát z mé postele. Nedej bože, když pak několik dní pršelo a kufříčky navlhly, podivně se pokroutily a po nocích nadzvedávaly slamníčky vyčuhující přezkou.
Pak jsem přestala jezdit na tábory /díky všem olympským bohům/ a na třídenní výlet v osmé třídě jsem jako skoro všichni spolužáci, jela s batohem s takovou tou hliníkovou konstrukcí. Vypadalo to jako změť tyčí od stanu a na tom potažené látkou. Nebylo to nijak výrazně pohodlné na dlouhé túry, ale ten kousek od nádraží to šlo. Horší byl ten zvuk, co tyhle konstrukce vydávaly, protože děsně povrzávaly a to bylo o nervy, i když se člověk snažil to přeřvat sborovým zpěvem, pořád tam někde pod tím bylo slyšet .. vrzííík vrz vrzzzzz … o pár let později - z toho zvuku můj bratr jednou totálně zešílel - a po několika kilometrech s tímhle blankytně modrým povrzávačem na zádech navrhoval, velmi zvýšeným hlasem, okamžité vhození do potoka, spálení nebo prosté rozdupání. Podařilo se mi ho uklidnit a přemluvit k další cestě až poté, co vrzačka vydala svůj obsah a krajinou zavoněla vodka …
S óbr batohy narvanými stany, spacáky, pohorkami a vůbec věcmi na týdenní přežití jsme pak jednoho léta vyrazili na dovolenou do Slovenského ráje. Celou noc jsme se v kupé spacího vozu přetahovali s nějakými chlápky o to, jestli okno bude otevřené nebo zavřené a pak asi z vyčerpání, jsme nějak špatně zvolili odbočku a na pokraji psychického i fyzického vyčerpání jsme vylezli strašlivý a nekonečný kopec, kdy nás ty obrovské batohy dřely do ramen, tloukly ešákem zezadu do hlavy, a neustále nás tlačily k zemi …. Když jsme pak nahoře upadli kolem stánku s občerstvením, bavili se vedle u stolu lidi opásaní ledvinkama, že ten kopec jim dal teda fakt zabrat, ale viděli jste cestou ty magory s tou bagáží?
Jako obrovská odměna se pak jevila dovolená u moře, kdy si člověk všechno naskládá do kačera – vytáhne rukověť a už kolečka drnčí po dlažbě .. ovšem to dobrodružství, když na pásu na letišti chytáte svůj kufřík a tam přijede tři sta stejných černých kačerů … nebo když chvátáte k autu, čas tlačí, popobíháte a ty pitomý kolečka se zaseknou, takže s nima uděláte rejhu do asfaltu a nejlepší je, když už to vzdáte, odevzdaně rvete kačera za sebou kolečkama nahoru a vyřváváte, že to rozkopete …
Všechny kabelky se mi časem okoukají, rozerve se podšívka a před vchodem do domu uprostřed temné noci rejdit po loket v podšívce kabelky a hledat klíče je zbytečně velký adrenalin.
Měla jsem docela pěkný a praktický batoh, ale štěně se v noci nudilo a rozkousalo mi celý levý popruh.
A tak snad s největší láskou vzpomínám na svou první tašku – takový buřtík přes rameno s malovanou největší hrdinkou své doby - Včelkou Májou. Jednou jsem – plna nadšení - že pojedu na chatičku vláčkem s babičkou už ve čtvrtek, skákala v křesle a točila nad hlavou mikinou jak lasem . A jak jsem tak juchala, spadla jsem z křesla na sbalenou máju, a kolenama jsem si rozdupla jovo koktejl na svačinku do vláčku. Na víkend jsem sice odjela s batohem, ale po návratu mě doma zase čekala vypraná a nažehlená mája ....... no a zkuste tohle dneska udělat s kačerem …
