Ještě pořád se ptám ....

Dneska mi jí připomněla čára co zůstala po letadle na modrém nebi. Pamatuju si jak vyprávěla, že za války koukala na letadla přes díru od špuntu - na dně plechové vany -  pod kterou se schovávala na zahradě. Vyprávěla mi o Terezíně, svém rodném městě, kde byli šťastní dokud nepřišla válka. Vyprávěla taky  o letadlech co jí jednou v noci přelétly nad hlavou -  mířily do Drážďan.  

Byla jsem asi otřesné dítě, které vstávalo s otázkou na rtech, a pak už celý den jen vykřikovalo: „A proč? A jak to bylo? A co bylo dál?“ a ona vyprávěla, trpělivá, klidná – asi byla zocelená léty práce ve školce, s dětmi to uměla prostě skvěle.

Vzpomínám si,  že jsme bydleli na Pankráci, ale měli jsme se v zimě přestěhovat na Jižní město a tak jsem do první třídy nastoupila už tam, abych v tom neměla zmatek .. a ona se mnou jezdila každé ráno z Vyšehradu až na Háje – i když tehdy se stanice ještě jmenovali jinak a my je za ten půlrok uměly vyjmenovat i pozpátku – vždycky jsme se těšily jestli na nás vyjde „budíkový vagon“ – dodnes nevím co ty budíky na stěně znamenaly a je mi to srdečně jedno – hlavní bylo, že jsme s ním mohly jet my dvě. Hurá!  Před dvaadvaceti lety ještě na konečnou trasy metra C jezdilo málo lidí, sídliště teprve rostla a tak se nám občas stávalo, že poslední dvě stanice jsme ve vagonu seděly jen my. A tak jsme zpívaly –  a pěkně z plných plic. Uměla stovky písniček. Byla to paráda. A každé poledne stála zase před školou a jely jsme zpátky domů. Někdy jsme v metru dojídaly svačinu a já mluvila a mluvila a pokládala další stovky otázek.

A každé léto mi jí připomíná vůně letních jablek. O prázdninách jsme spolu sedávaly na plácku za chatou, který z části stínily větve jabloní, ona většinou pletla a mluvily jsme. Jedno léto mi vyprávěla jak ještě před válkou byly takové mrazy, že jí omrzly uši dřív, než přešla náměstí. A do školy jezdívala na bruslích…taky o strachu, který zažíval její tatínek, který vozil poštu do Terezínského koncentračního tábora, jak se vždycky bál, že se ta brána za ním zavře a on tam už bude muset zůstat…  

Upletla nám stovky ponožek, svetrů a šál. Taky celé komplety – mám kulicha, šálu, ponožky a svetr – nádherně si společně ladí a svetr vyrostl se mnou, pořád mi skvěle padne.  Taky mám ponožky, na kterých sněží, a mám ještě jedny,  ty z posledních  Vánoc –  se složitým vzorem na temně modrém pozadí. Pořád tam leží a já si je nikdy na nohy nevezmu – jsou to moje ponožkové královny.

Díky tomu jak nádherně četla se ze mě stala fanatická čtenářka.  V dětství byla mým jednoznačným favoritem pohádka od Boženy Němcové – Neohrožený Mikeš – začínal na straně 48 a já ho snad do dneška umím na zpaměť. Vždycky, když už té pohádky měla plné zuby, tak se snažila přeskočit pár řádek a plynule navázat o kus dál, ale já byla jako ostříž: „nééé, vynechala jsi, že měli silné hnáty“ a ona se smála a četla dál… A když jsem za měsíc lehla s chřipkou tak říkávala:“já vím, strana 48“    

Teď už ty vzpomínky nebolí, teď už jen pohladí a dýchnou si láskou.

Tak se usmívám, když stojím u louky rozptylu, a házím směrem k malým smrčkům jednu rudou růži.  

A říkám: „víš, babi, mám zase spoustu otázek“