Základem dobrého výletu je několik věcí jako - kdy, kam, čím, s kým, v čem a co do batohu? Velmi nevhodní jsou nervově labilnějšími spoluvýletníci, nechutně nudné cílové místo ještě k tomu bez hospody a taky není od věci si uvědomit, že i když jste večer prožili v hypnotizujícím zírání na teploměr, nebe, zkoumání větrných proudů a naslouchání přírodě, tak větru dešti neporučíte i kdyby jste se převlíkli za dědu mráze ….
Taky pak není úplně od věci, když se ráno dostaví k vlaku všichni zavčasu, takže pak jen nečíháte, kdy sakra jede něco dalšího? A když už se vám podaří na perón dorazit včas, máte několik minut na kochání se představou, že to asi tentokrát budete sedět pěkně v kupátku .. hmm, života běh ukázal, že budete spíš stát celou dobu nalepeni na dveřích od záchodu či na nápisu - zde se nestojí - a na každé zastávce se kolem vás pokusí prorvat ještě zoufalejší cestující, kteří se sice omluví, že se tudy cpou, ale protože není kam moc uhnout, tak vás nechtíc plácnou do hlavy pádlem a nohy vám odřou obřím vakem ze kterého čouhá minimálně stanový kolík.
A když se vám nakonec zadaří a do kupátka si skutečně sednete - je bezpodmínečně nutné vyděsit sebe i neznámé spolucestující, že každý jedete do jiného města, ale přesto sedíte ve stejném vlaku.
Taky nevím, jestli je to tím kouzelným slůvkem výlet, ale my skutečně nedokážeme odolat a už ve vlaku šustíme alobalem a cpeme se prvním kouskem svačinky … omlouváme to tím, že ráno nebyl čas se nasnídat. Následně přichází žízeň, takže jedno ovopivo bude teď v létě ideální … potom, co jsme statečně naplnili pidikošík pod oknem, které buď nejde otevřít nebo zavřít - jsme v místě přestupu … po několika minutách, kdy je zcela jasné, že jinudy než po těchto třech kolejích ten vlak prostě nepojede, vyleze z nádraží paní v drézu českých drah a poradí nám, že ten vláček stojí za druhou budovou a my v dálce skutečně zahlédneme něco modrého … poděkování volané už přes rameno a běh v zachmuřeném dopoledni krásně rozproudí krev … ale cestou zpátky, už jsme ostřílení přestupovači, pokud ovšem není výluka a místo vlaku nejede náhradní autobus, který záhadně opět stojí zcela na jiném konci nádraží. Ale lidé pracující na maličkých nádražích jsou většinou fajn a mají přehled, kde se jim cestující courají a manévrují s námi velmi rychle a správným směrem …
Kdo už není tak fajn, jsou někteří návštěvníci hradů a zámků, pochopitelně ne všichni a mnohem víc je těch normálních, kteří se nesnaží si půlku vystavovaných věcí osahat, vyzkoušet nebo dokonce odnést, lidí které skutečně zajímá výklad a když s sebou mají děti,tak jsou fajn a neječí do výkladu .. „tady je nudááááááá“
Ale naopak v živé paměti mám paní už v hodně dospělém věku, oblečenou v teplákové soupravě, s deseticentimetrovým odrostem šedých vlasů, kterak se s vyceněnými zuby a roztaženýma rukama plazí a osahává dřevěné obložení jedné zámecké místnosti, protože se průvodkyně zmínila, že tam jsou ještě jedny tajné dveře .. když jí bylo sděleno, ať na to, prosím, nesahá .. neskutečně se urazila, že v muzeum v Paříži si klidně mohla sednout na jakési vystavované křeslo …. Na to již nikdo nereagoval a tak se paní rozhodla v zámecké kuchyni ozkoušet vystavené pečivo, příbory, ohřívače jídla a nakonec přešla v papučích celé nádvoří …
Někdy je ale ukňouraný průvodce, že bych taky křičela „to je nudáááááá“ … a někdy je naopak tak dotěrný, že vystraší i dospělé muže, když co chvilku někomu prská do obličeje a vykřikuje: „ táááák a dáme si kontrolní otázečku“
Na posledním výletě byla v zámeckém parku úžasná obora a v ní kromě jiného i nádherní dravci, kteří nám za chvilku přelétali nad hlavami a občas plácli křídlem do nadšeně vykulených tváří – ovšem následně vypuštěný strašidelně syčící sup chodící mezi lidmi mě téměř přinutil vyskočit z lavičky a v hrůze utéct - ale úžasný sokolník, který s očividnou lehkostí a vtipem zvládal celý program - mne přibil zpátky na lavici slovy, že to je jen Keníkův pozdrav a mezi lidmi se proplétá proto, že zkrátka neumí létat …
Víkend za dveřmi, zbývá jen poslední věc - kdy, kam, čím, s kým, v čem a co do batohu?
