Bejt tu ještě tejden ...

Z dovolených si lidé běžně vozí suvenýry, spoustu fotek, opálení, video záznamy, veselé historky, spoustu zážitků a mnohdy i zranění.  Stejně jako my. I když my si většinou ještě přivezeme, s tím vším pevně provázanou, nějakou tu hlášku, která nám  způsobuje záchvaty smíchu ještě po létech.

Jedna „vypůjčená“, ale trefná nám v turecké hospůdce blízko pláže vysloužila nevrlé pohledy od obsluhy, protože potom co nám donesly kávu, já se napila a do krku mi natekl asfalt jsem přes zaťaté zuby ucedila, že po tomhle teda budu mít oči jako vycpanej vlk ještě zítra a ostatní smíchy padaly pod stůl …

Stejná země jiný čas, kdy se s kručícím břichem těšíme na večeři moje sestra rozrazila dveře na balkon a zaskučela – jako naproti v hotelu už žerou!

Jiný rok jsme z terasy koukaly do taverničky pod hotýlkem, kde zrovna probíhala  oslava narozenin do ruda  spáleného německého chlapce a já je dabovala jako Rychlé šípy .. proboha Červenáčku, kde máš čapku?!

Jedna z nejďábelštějších je ovšem z řeckého ostrova, kdy jsme si půjčily kola, že si uděláme výlet podél pobřeží, venku asi čtyřicet ve stínu a já se na recepci zeptala velmi udivené ženy, jestli nám poradí nějakou krátkou výletní trasu, myslela jsem tak do patnácti kilometrů, že se i vykoupeme a tak ..., když se mě třikrát zeptala jestli skutečně myslím na kole?!  Tak nám doporučila jakousi rybářskou vesničku s krásným okolím a přístavem, několikrát zopakovala že je to not so far  a cesta je krásná s výhledem na moříčko a skály, tak jsme vyrazily … kamarádka upadla hnedka zkraje na té nádherné cestě jako mlat, která byla plná písku a šutrů, slunce nám stálo nad hlavou, musely jsme jet po okreskách, protože podél pobřeží by to zvládl snad jen kamzík kaskadér a když jsme konečně dojely do jakéhosi kempu, kde jsme se vrhly na vodu a stín, tak nám tam prozradili, že to je ještě dost daleko.  Tak jsme to otočily a totálně spařené dojely zpátky do městečka, kde jsem se při vracení kol zeptala, jak daleko to je do toho kempu, kde jsme to otáčely? A pán na mě koukal s otevřenou pusou a nakonec z něj vypadlo, že asi čtyřicet kilometrů, kolo jsem po něm prakticky hodila a mastila to do hotelu, abych se té paní zeptala co že to v jejích očích představuje not so far?!   Nebyla tam a neukázala se na recepci celou tu dobu co jsme tam bydlely … asi taky jela na výlet

Bezmračné nebe, slabý vánek, uklidňující šplouchání vln, kousek od pobřeží se pohupuje loď -  krásně lenivé odpoledne.  Napiju se z plechovky a s očima upřenýma na pěnu z vln pomalu řeknu: „mít tak víc času, být tady ještě  aspoň týden“  ... z vedlejšího ležení se slastně ozve „ být tu ještě týden, tak jsem totááálně lenivá“  ...  od břehu je slyšet „hmm, ještě týden se nechat houpat na vlnách“  ... všichni sledují loďku  na obzoru a usmívají se nad tou představou ... a do toho se z pod klobouku ozvala moje, do té doby mlčící, teta: „bejt tu ještě tejden, tak se zastřelim“