Smrt je přirozenou součástí života. Běžná fráze, kterou slýcháváme. Nikdy jsem nepřemýšlela nad obsahem a dopady až do dne, kdy jsem se se smrtí setkala. Příběh je inspirován skutečnou událostí.
Hlavou mi prolétla vzpomínka, jak tam jen tak stál a čekal na mne, než dokončím rozhovor s klientem. Byla zima a jeho károvaný šátek s třásněmi, který měl omotaný kolem krku, mi připadal víc než dost trapný. A vůbec proč tam stál, proč si nešel sednout do auta?
Na vánoce se ani neozval, a když přijel, až po Novém roce, přivezl mi tašku plnou vánočních dárků. Absolutně jsem nevěděla, jak mám reagovat.
Nebo když mne přemlouval, abych za ním přijela na chalupu, a když jsem dorazila, chalupa byla zamčená, v oknech se svítilo, ale na zvonění, bouchání, troubení nereagoval a otevřít nepřišel.
S lehkým úsměvem vzpomínám, jak jsem byla rozzlobená sama na sebe, že jsem se nechala ukecat. Také na to, jak jsem v kozačkách s vysokým podpatkem přelezla ve vzteku plot, abych se šla podívat, co se stalo, že nereaguje a neotvírá. No jasně usnul!
"No to je vrchol, tak hodinu mne ukecává, abych přijela a ještě v noci! A když přijedu, tak chrápe a neví o světě! Jak jsem mohla být tak naivní!" Ještě, než jsem začala klíčem bušit na okenní tabulku, mi prolétlo hlavou "a měla bych se vůbec snažit?" Obličej měl zachumlaný do polštáře a zadek vystavený ve světle žárovky světu na obdiv. A že měl nádherný zadek!
Vzpomínám si, jak trpělivě mne učil parkovat do řady za sebou stojících aut. Pošťuchoval mne, abych se nebála, ale také nabádal k opatrnosti. Měl jako profesionální řidič najeto tolik kilometrů a já neměla jediný důvod mu nedůvěřovat.
Co mne ale zlobilo, byla jeho obětavost vůči zaměstnavateli, jako rozvedeného jej využívali pro kdejakou jízdu ve dnech volna. A on bez rodiny a sám, vždycky vyhověl. Věděla jsem, že často byl tak vyčerpaný a unavený, že když usnul, nebylo možné jej vzbudit.
"A teď přijde taková esemeska? To si ze mne dělají pěkně hloupou legraci!" prolétlo mi hlavou, když jsem dočítala text o tom, že bratr měl tragickou dopravní nehodu a zemřel. Sice hodně pozdě v noci, přesto jsem na číslo, ze kterého SMS přišla, volala. Telefon zvedl jeho bratr a podle hlasu bylo jasné, že se nejedná o vtip. Podlomila se mi kolena, v hlavě ticho a nával horka po celém těle. Horkost vzápětí vystřídala zimnice a třes.
Zmatek a bezmocnost. "Co teď?! Co mám dělat?" ptala jsem se sama sebe. Byla noc, měla bych spát, ale mozek jel na plné obrátky.
Druhý den jsem zjistila, že usnul za volantem a náraz do stromu ve škarpě byl tak silný, že způsobil masivní rozsah zranění, která nejsou slučitelná se životem.
Smuteční obřad si pamatuji jen v momentech. Chtěla jsem ještě jednou a naposledy vidět jeho tvář, ale řekli mi, že to není dobrý nápad a bude lepší, když si ho budu pamatovat takového, jaký byl.
Byla jsem zoufalá a smutek mne zcela pohltil. Zůstala jsem tady na všechno sama, kdo mi teď pomůže nebo poradí? Ne, nechal mne tady na všechno samotnou! Měli jsme tolik plánů, které se už nikdy nesplní. Poslední dobou měl každý z nás tolik práce, že nezbýval čas si sednout a promluvit! Připadala jsem si k ničemu a začala si vyčítat to, co jsem nemohla již změnit. Konzultace u psychoanalytičky mi nepomohla. "To chce čas, čas je nejlepším lékařem." radila většina přátel a kolegů. Pomoc jsem našla ve svátosti smíření a ve zpovědi. Jenže ve mne zůstávala otázka jednoho slova bez odpovědi "PROČ?".
Nemohu si pomoci, ale na tuto otázku hledám odpovědět do dnes a času uplynulo již několik let. Ano čas mi pomohl v tom, že nepláču dnem i nocí, vnímám svět kolem sebe, nechodím na hřbitov k hrobu skoro každý den, ale slza v oku zůstává.
Po této zkušenosti se snažím každému říci úplně všechno, protože vím, že může přijít čas, kdy už nebudu mít možnost povědět cokoliv, protože nebude komu. Když řídím auto, jezdím s ohleduplností ke všemu a rozhodně se nenechávám vystresovat, pokud někdo pospíchá, klidně se mu uhnu. A když vidím podél silnic pomníčky s křížky, vzpomenu si na otázku bez odpovědi PROČ?
A na Tebe můj drahý zesnulý nikdy nezapomenu!
