Skládám do zavařovacích skleniček jednu okurku vedle druhé. Kolečko cibule, mrkev, kopr a zase okurky, je to taková mozková dieta a ten právě dodává potravu vzpomínkám. Kdepak ta sedmdesátá léta jsou?
Právě se přehrává film o děvčátku ze sedmdesátých let. Dva zapletené copánky, červené mašličky a gumičky do vlasů s beruškami. Obyčejné látkové kalhoty s laclem, které měla nejraději, nejen pro spoustu kapsiček, do kterých ukládala všelijaké poklady, ale také protože na nich bylo tolik kreslených obrázků autíček. Malinký zvídavý smíšek s miliónem otázek, dětským elánem a odvahou být u všeho a všude.
Jak se těšila na krajíc chleba s máslem a kakaem nebo na vůni nedělní snídaně, čerstvě rozpečených rohlíků s maminčinou marmeládou. Jak obrovskou měla radost, když směla tatínkovi pomoci na zahradě, třeba hutnit kačírek v budovaných chodnících a mamince převelice pečlivě umyla po obědě nádobí ve studené vodě.
Po prvé ve školce. Tady si budeš dávat botičky a tady přezuvky, ručník a mýdlo.
"Maminko, ona tady nebude spát?" ptá se soudružka vychovatelka. "Ne, nebude. Po obědě si pro ni přijdu!" odpověděla maminka. Tak i copatá uronila slzičku, jako většina dětí, když maminky po prvé odchází.
"Ne nechci si hrát, tady budu sedět! Čekám na maminku!" odpovídala komukoliv, kdo za ní přišel a nepomáhalo ani vymožení si poslušnosti pod hrozbou "A ty námi nebudeš svačit?".
"Konečně, už jí vidím! Už si pro mne moje maminka jde!" zářila štěstím, ale než se dostala ke své milované mamince, předběhla jí soudružka, která mamince rázně promlouvá. "Tohle její chování a výstupy nebudeme tolerovat! A maminko, vysvětlete jí, jak nás má oslovovat, my nejsme tety!"
Tak tedy ano, maličké copaté děvčátko si poslušně nazulo bačkůrky a hrálo si, chodilo na vycházky, když měla spát, nemohla. Převalovala se v postýlce a ne a ne usnout. Vztekala se, že na povel teď a hned nemůže usnout.
Děsila jí veliká místnost ložnice pro děti, bez obrázků, květin a samá postýlka, jedna vedle druhé. Ložnice ve školce působila se studenou úzkostí hrůzostrašně.
A přepečlivě všechny tety ve školce oslovovala slovem "Souško".
Jednoduše ta malinká na sebe strhávala pozornost. A "souška" aplikovala výchovný prvek, spočívající v přenosu disciplíny z jednotlivce na kolektiv. Tedy, když tam nepůjdeš, nepůjde tam nikdo! Když to nechceš jíst, budeme tady sedět tak dlouho, dokud to nesníš! Když si nechceš vyčistit zoubky, tak tady všichni počkáme, než začneš!
Proto se copatý andílek stal terčem dětských schválností. Děti jsou upřímné a velmi často užívají nemilosrdných praktik. A soudružky vychovatelky dělaly, že nic nevidí, ony si to děti mezi sebou vyřídí.
V předjaří vyrazila třída na vycházku k rybníku. Soudružky vychovatelky si užívají dýmu zapálených cigaretek v dohledu dětí. Není vůbec žádný důvod k obavám, vždyť je klid a vidíme je. Jen ať se proběhnou, alespoň budou po obědě spát.
Nepobíhají, to honí copatou, a když jí nemohou umazat, tak alespoň chytit a zatahat za copy. Copatá se zastaví na břehu rybníka a hledí na hladinu, co teď a kam? Někdo do ní strčí a žbluňk, copatá je v ledové vodě.
Teplá zimní bunda jí drží na hladině a ona jen tak leží. Je to tak lepší, nehýbe se, protože všechno tak strašně studí. "Maminko pomoc, tady jsem, kde jsi? Pomoc!" volá copatá a po tváři jí stéká první slzička. Několik dětí se neúspěšně snažilo o pomoc. "Tak plavej ke břehu" křičí někdo z dětí. Jenže copatá neumí plavat. "Ona neumí plavat! Přitáhneme jí ke břehu, pojďte nám pomoc!" křičí další děti.
Břeh je již řádně rozmočený a do rybníka padá další a další dítě. Některé ve snaze pomoci, jiné v emoci davu. Když je většina dětí ve vodě, soušky zpozorní a projeví aktivitu lovením dětí se slovy "chytni se toho klacku" nebo "plavej ke břehu".
V té době služba mobilních operátorů byla na úrovni sci-fi a mokré děti, třesoucí se zimou, se vrátily do školky. Přes veškerou péči mnoho dětí onemocnělo, stejně jako copaté děvčátko.
"Maminko, ostříháš mne!" žadonila copatá.
"A proč, prosím tě, vždyť máš tak nádherné vlásky?" ptá se maminka.
A copatá smutně pošeptá "Už tam nechci chodit, ubližují mi, tahají mne za vlasy a souškám je to jedno. Když je nebudu mít, tak mne nechají! Vím to!"
Druhý den vítalo děvčátko ve školce maminku s radostným křikem "Maminko podívej!". V malinkaté dlaničce svírala dva cůpky.
"A proč sedíš v šatně? Proč nejsi ve třídě s ostatními?" ptá se maminka. A copatá hrdě odpoví "Jsem tady na hanbě a sama!"
Kdo jí ustřihl copánky? Myslíte, že děti nebo snad soušky? Kdepak! Když měla vystřihovat panáčka z papíru, musela nutně na záchod. Jistě, že sama, vždyť je přeci velká a šikovná holka! Soušky ani nenapadlo, že by s sebou mohla mít nůžky. A že to trvalo pěkně dlouho, ačkoliv ty červené špičaté jsou neostřejší!
Staré časy jsou nenávratně pryč a člověk má dar krátkodobé paměti, proto vzpomíná převážně jen v dobrém.
