Jako student medicíny jsem nad tím pronájmem radostně výskal. Je mi jasné, že by mnozí ohrnovali nos, ale já byl vděčen především za slušnou měsíční činži, kterou majitel, ulitlý provinční umělec, požadoval.
Jednalo se o garsonku, lépe řečeno temný přízemní brloh, ve starém činžovním domě.
Nevadilo mi to, neboť jsem se zde zdržoval pouze nezbytně nutnou dobu, jež postačilo mému mladému tělu ke spánku. Vždyť doba devadesátých let nabízela studentům tolik netušených a nových možností!
Starý činžovní dům byl poněkud strašidelný, spousta zákoutí, sklepních místností, výklenků. Samozřejmě, že jsem všechny místnosti v baráku neznal a snad ani poznat nechtěl. Ostatní nájemníci mi také nic neříkali, protože jsem zde nemínil natrvalo zakotvit.
Do jisté doby mě situace v domě nějak nevzrušovala. Avšak jednu podzimní noc se jakoby něco změnilo. Z bytu nade mnou se celou noc ozýval žalostný vzlykot a sípot nějakého nebožáka.
Bolestné zkuhýkání přibývalo na intenzitě a já se proto vyburcoval k činu. Zazvonil jsem v oblečku, který se jen při velké fantazii podobal pyžamu, na hodně zastaralý zvonek bytu o patro výše. Nikdo neotvíral. Začal jsem tedy bušit na dveře a vyhrožovat zavoláním policie nebo záchranky. Ta druhá vyhrůžka naštěstí zabrala.
Dveře zaskřípaly a za nimi stála shrbená postavička starého člověka s vykulenýma smutnýma očima. Tvář, zkroucená do bolestné grimasy, měla bílou barvu jako právě vymalovaná stěna.
"Stalo se vám něco?", opatrně jsem se začal tázat bez pozdravu. Zvláštní stvoření rozsvítilo jediné světlo ve své tmavé předsíni a já hleděl do vybledlých modrých kukadel, které se mi navždy vryly do mysli. Tyhle oči byly tak smutné, že smutnější jsem nikdy neviděl. V nich jakoby se zrcadlila bolest, trápení a celoživotní zklamání.
"Nevolejte záchranku, nesnáším doktory a nemocnice, dostanu se z toho, nic to není!", zachrčela ta prapodivná osůbka a já si uvědomil, že vlastně není podle vizáže poznat, zda se jedná o staříka či stařenku.
"Tak to mám veliké štěstí, že nejsem ještě hotový doktor, jsem stále studující medik a raději se na vás podívám", snažil jsem se odlehčit náš hovor.
"Nepotřebuji vaši pomoc, jděte spát...", snažila se být rezolutně přísná shrbená osoba, ale poté se rozkašlala tak, že se již nebyla schopna ubránit mému popadnutí za kostlivou paži a dovedení k první volné židli v bytě.
"Jmenuji se Vítek Tepna, docela dobré jméno pro budoucího doktora", představil jsem se a opatrně posadil stařičkou postavičku na židli. Ta stále kašlala a z posledních sil se snažila zabránit vyšetření. "Jestli na mě sáhnete, pokoušu vás, zuby mám stále nasazené...", s příšernou grimasou se nahlas pokoušela ječet.
"Dobře, ani se vás nedotknu", souhlasil jsem rezignovaně. "Ale na první pohled to vypadá na začínající zápal plic, pokud nezahájíme léčbu, jste zítra v nemocnici na totata..."
"Víte, mám nepříjemnou kožní nemoc, když na mě sáhnete, začne kůže odpadávat. a také jsme nikdy nebyla v nemocnici...", pokoušela se o vysvětlení neznámá paní, poté co se jí podařilo kašel aspoň na chvíli zastavit.
Dalo mi velké úsilí maskovat překvapivé zjištění, že se jedná o ženu. Podle některých fyzických znaků bych si tipoval spíše muže, ale na druhé straně staří nemocní lidé o sebe nemohou až tak důkladně pečovat....
Ze své garsonky jsem tedy přinesl nějaké léky, zbytek jsem obstaral v lékárně a na druhý den ve dveřích podal své tajuplné pacientce.
Když jsem šel nemocnou sousedku, paní Leopoldu Vítovou, k tomuto jménu jsem se prolouskal při delším luštění starodávné vizitky, navštívit, narazil jsem přímo před jejími dveřmi na místní domovní FBI informátorku.
"Tak jste se té chudery ujal", vyzvídala. "Víte, je to hotový chudák, zůstala svobodná, bezdětná, vždyť kdo by ji chtěl, když vypadá jako chlap...", mlela jako kafomlejnek.
"Promiňte, mám naspěch", snažil jsem se vymanit ze spáru jedovaté ženštiny. "Chápu, chápu...." , mrkla na mě drbna a já mohl konečně zmáčknout zvonek paní Vítové.
Ta však už neotevřela.
Podle šramotu uvnitř bytu jsem poznal, že se vyléčila. Od té doby jsem jí nepotkal.
------------------------------------------------------------------
Čas běžel a já se jako zázrakem dostal do dalšího ročníku studia a byl přijat na studentské koleje a tak jsem se přestěhoval vstříc večírkům a mejdanům přímo v jámě lvové.
Ve vyšších ročnících medicíny nás čekalo obávané povinné laboratorní cvičení na oddělení patologie. I já jsem se tomuhle oddělení snažil vyhnout. Ale v rámci studia prostě není zbytí.
V ten krásný májový čas padla karta na naši skupinku mediků.
Školící docent se tvářil záhadně: "Ukáži vám nyní anatomickou zvláštnost - stará žena, která nedávno umřela, měla obojetné pohlavní znaky." a odkryl plachtu.
"Kolego Vítů, jste nějaký bledý", slyším za svými zády.
"Pane profesore, prosím, to není žádná zvláštnost, ale jedno velké lidské neštěstí s těma nejsmutnějšíma očima na světě", podíval jsem se zkroušeně do tváře docenta.
Naše oči se střetly a my souhlasně pokývali hlavami. Pan docent pohotově zakryl plachtou mrtvé tělo a naši skupinu rozpustil.
A já si uvědomil tu sílu lidského rozměru, která nás provází na cestě životem a dal si slib, že se budu snažit přistupovat ke každému ze svých budoucích pacientů s citem a pochopením.
