Nápad jednoho letního prázdninového dne byl spontánní, ale cílový. Navštívím denní centrum + noclehárnu pro mužské bezdomovce v sousedním městě. A vezmu s sebou i syny, ať vidí, jak mnozí nebožáci žijí.
Měla jsem štěstí, že právě náš strýc pracoval v takovém zařízení jako vedoucí. Tím mohla naše cesta do syrového reálu začít. Doma jsem ještě do igelitky nabalila pár manželových svršků, které musely být čisté a hlavně nepoškozené, jak mi bylo zdůrazněno kompetentní osobou. Věci jsem tajně vzala muži ze skříňky, neboť jak ho znám, hned by měl se svými opotřebovanými svršky jiné plány dle hesla: „když to drží pohromadě, je to pořád o.k“. Ale co bychom neudělali pro potřebné?
A tak jsem ještě v záchvatu euforie do tašky přihodila malé sáčkové kafe ala turek a cesta mohla začít.
U nádražní přepážky prodeje jízdenek, snad náhoda nebo osud, jsem se srazila s bezzubým starším ošuntělým dědulou bez domova, kterému jsem v návalu empatie vlepila do dlaně dvacetikorunovou minci. A začínala jsem být na své dobré skutky pyšná, pravý vzor pro své syny!
Ve vlaku jsem si povídali o krutých osudech lidí bez domova– škaredá slova jako cigarety, alkohol, drogy, jsme používali opravdu minimálně.
V cílové stanici se nám před zraky začalo vynořovat denní centrum, na jehož prosluněném dvorku se mihotaly čtyři postavy. S velkou radostí jsme konstatovali, že všichni jsou v plném pracovním nasazení. Natírali plechové skříňky.
Radost nás však opouštěla přímo úměrně s našim přibližováním se k danému objektu. Osoby jsme úspěšně identifikovali, strýc s dvěma kolegy a jeden třicetiletý klient, jenž držel v jedné ruce cigaretu a v druhé štětku, přičemž poměr pohybu ruky s cigaretou k té se štětkou byl v drtivé přesile. Na otázku, kde jsou ostatní pánové, mi právě onen bezdomovec odpověděl: „Nevidíte to horko, to se nedá, chlapi by se přehřáli“ „Tak si šli zaplavat, že?“, neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku a zachichotala jsem se při představě, jak garda životem zbědovaných mužíků se povaluje v retro plavkách na koupališti.
Načež téhle příhodě nám bylo vysvětleno, že centrum má svou otevírací dobu a bude znovu zpřístupněno až v 18 hod a nyní by se jednalo opravdu jen o dobrovolnou výpomoc, sic sobě sama, jde přece o skříňky stojící u postelí, no ale přece jenom……
Následná exkurze do vnitřku přízemního domku nás mile překvapila. Pěkné, maximálně čtyřlůžkové ložničky, nově vymalované, některé postele pečlivě ustlané, jiné méně. Cena 20,-Kč za ubytování na 1noc. Dále pak místnost s pračkou s možností si prádlo buď sám nebo s pomocí personálu vyprat – 20,- Kč a skladová místnost s prádlem, kde jsem přihodila pár přivezených kousků a v porovnání s dalšími musela přiznat, že ty moje pamatují nejednoho císaře pána. Výběr svršků byl rozmanitý, včetně zimních bund s nejrůznějšími barevnými odstíny. Všechny oděvy zdarma, na vyžádání.
Mimo to má každý klient v kanceláři vlastní složku s dennímu zápisy, kde se dopodrobna zapisují jeho potřeby, požadavky, zdravotní stav. A divili byste se, jak jde tady skromnost stranou a že panu X vadí noční chrápání Y, Z má problém se zápachem Ž, a mnohé další, do detailů rozepsané a následně řešené.
Exkurze se chýlila ke konci a my nedočkavě čekali na ty, kvůli nimž jsme byli právě zde. Po otevření postupně dorazili tři muži, jejich cíl: televizní seriál „Ulice“. No a když už jsou tady, tak jak velí dobré mravy, měli bychom je náležitě přivítat. Vkročili jsme do společenské místnosti a spustili:„Dobrý……“, dál nedopovězeno, jako ledová sprcha nás zchladilo hlasité: „Pššššššt, nerušit, tak bude tu konečně už ticho!!….“.
Ještě krátká poznámka k výše jmenované místnosti: pod televizí je umístěno kuchyňské okýnko, na které mohou pánové, kdykoliv po dobu provozu centra, zaklepat, dostanou čaj za 5,-Kč a polévku za 10,-Kč. Žel v naší přítomnosti si nikdo nic neobjednal. A to se moji kluci těšili, jak budou užiteční a obslouží případné zájemce, naší právě dovezenou, kávou.
Krátký odborný výklad na konci návštěvy nám ještě osvětlil celou situaci, abychom byli doslova v obraze. Muži jsou na ulici každý den kontrolováni terenními pracovníky, kteří vyřídí potřebné doklady, případně i důchod a sociální podporu. A velkou překážkou pro bydlení v azylovém domě je pro mnohé fakt, že by museli platit všechny náklady – bydlení, strava a jiné. Z malého zůstatkového kapesného by pak nepokryli „důležitější“ věci jako kuřivo, alkohol…………
A tak jsem se při zpáteční cestě, zasnila, jak bych byla ráda, kdyby se o mě takto někdo staral. Jak já, když třeba onemocním, a ať je vedro nebo mráz, musím fungovat, starat se, pečovat o děti, uvařit jim, vyprat, koupit oblečení, navštívit úřady, vyhledat lékaře.………… No, nakonec jsem jenom obyčejná máma!
Ani jsem si ve svém přemítání nevšimla, že jsme na místě a že nám do cesty před nádražím vstoupily dvě figurky - žebrající děda s kumpánem. Dědek na mě pokřikuje: „Dobrý, paninko, budete tak hodná, ráno jste byla, pamatujete se…..“
„Pánové, kdybyste byli tam kde já a viděli to co já, tak byste nedali, neměli…..“, vylezlo ze mě sklíčeně a tím jsem chtěla co nejrychleji zmizet z dohledu oněch individuí. Ovšem poznámka na mou osobu mě dostala doslova do kolen: „To jsou celé baby, trckají se v kdovíjaké řiti a pak se diví, že nemají prachy!“
Přátelé nevím, co dodat závěrem: hezky to celé začalo a konec? Úsudek už ponechám, s dovolením, na vás…….
