Ivan pije hodně a pije rád. Vysloužil si za své pravidelné návštěvy jedné blízké hospůdky zasloužilé místo v čestném rohu u stolu štamgastů. Zdědil ho po jistém Kropáčkovi, který se z daného lokálu přesunul rovnou do nebeské krčmy
Restaurace "U rozzuřeného psa" se stala Ivanovým druhým domovem. Nachází se v ní každý den ve stejnou dobu. Přesně ve 20:00 sahá jeho ruka na kliku vedoucí do lokálu. Je to rituál, na který velmi dbá. Vždy zkontroluje čas, aby jeho horní končetina byla umístěna na vchodové klice v inkriminovaný čas. To mu přináší štěstí.
Před měsícem jako vždy vycházel ze svého přízemního bytu, když na chodbě potkal sousedku, paní Šebestovou, upravenou, atraktivní, rozvedenou dámu, věkem čerstvě překračující padesátku. Jistou dobu měl pocit, že ona k němu chová příznivou náklonnost. Byla totiž jediná, která se s ním v domě zastavila a prohodila pár slov.
Paní Šebestová se lehce usměje, zato stvoření, které drží v náručí, začne krabatit tlamu, cenit zuby, vrčet a chraplavě štěkat. Od té doby, co si sousedka pořídila ratlíka snad srnčí rasy, Ivan se oběma obloukem vyhýbá. Nesnáší psy. Ivan slušně odpoví na pozdrav, což čoklíka vyprovokuje k až fanatickému štěkotu, jeho sliny stříkají všude kolem, schytá to nejen Ivanův fešácký kabát, ale také obě sklíčka brýlí. "Jednou se určitě obsypu neštovicemi z té vaší příšery!", rozezleně zvyšuje hlas na Šebestovou. "Oldřišek nesnáší alkoholový zápach", podotkne na vysvětlenou tiše sousedka. "A já nesnáším toho vašeho Oldřiška, navštivte s ním psychiatra, ať se z toho zápachu nepo......". "To jste nemusel", uraženě odchází dáma.
Ano, Ivan si dal před odchodem do pivnice jedno pivko na kuráž, ale že by tím psa vyprovokoval k nepříčetnosti, to je i pro Ivana dosti silná káva. Cestou si pochvaluje svůj bystrý rozum i předvídavost, že nezahájil se Šebestovou námluvy, teď by jistojistě suploval vodítko nesympatického psího skrčka.
----------------------------------------------------------
Ivan už už sahá na hospodskou kliku, když si vzpomene zkontrolovat čas, je přesně dvacet hodin a tři minuty. Rozrušením se mu orosí čelo. V duchu počastuje Oldřicha velmi vulgárními výrazy. Ale už je na stole první pivo a kolem půl deváté začínají přicházet ostatní štamgasti a Ivan s nimi doplní svých pět piv o tři štamprličky. Rozmluví se a povykládá všem přítomným dnešní příhodu se Šebestovou, což u všech přísedících vyvolává soustrastné přikyvování, od takové ženské s výše jmenovanou štěkající šeredou je třeba držet se co nejdále.
Po sedmém pivku se mluvná nálada Ivana jako kouzlem vypaří. Všimnul si totiž, že výčepní nenalévá správnou míru, chytl ho amok a nahlas slovně napadá starého hospodského. "Nech to být", radí mu všichni, ale Ivan je z nezájmu čepujícího řešit své provinění tak rozladěn, že se chce prát. Nakonec je jakýmsi dobrodějem vyhozen ven z putyky.
Vrávoravým krokem a s hlasitými výkřiky se potácí směrem domů. Jeho cesta je však přerušena černou velkou plastovou nádobou smíšeného odpadu, která stojí uprostřed chodníku. Ivanovi se zdá, že se mu kňučivým zvukem posmívá. "Drž hubu, nebo se neudržím", postaví se před ní, zvuk však neustává. Ivan se do nešťastnice pouští, kope jí nohama, rukama do ni vší silou buší, dokonce jí vezme do pověstné "kravaty". Protivnice vzdává boj, poraženě se sune k zemi a její obsah se vysype na ulici. Kňourání však nepřestává. Ivan spatří válet se v odpadcích malé bílé chlupaté klubíčko. Zvedne ho a pod pouliční lampou zjistí, že se jedná o štěně. Chce ihned vrátit malého tvora zpět do popelnice, když se jejich oči setkají. Mlčky si povídají, mlčky nacházejí souznění.
Poté Ivan zabalí maličkého do kabátu a v náručí ho přinese domů. Vzorně se o něho začne starat, nevadí mu ani to, že má ve své milované hospůdce několikátou absenci. Párkrát se pokoušel do své pivní oblíbenkyně odejít, ale pejsek vždy tak žalostně štěkal, až z toho Ivana rozbolelo srdce.
Dokonce to dopracoval tak daleko, že si potají otevírá pivní láhve. Za přítomnosti svého psího kamaráda nemůže, toho totiž zachvátí přímo nervový atak a je schopen cholerickou hlučností probudit celý barák. Ivanovi tudíž nezbývá nic jiného než si dopřávat pivní mok až po usnutí věrného psího společníka.
----------------------------------------------
Před týdnem se vypravil Ivan na své první venčení s vodítkem. Před svým bytovým kumbálkem potkal sousedku s Oldřichem. "Jé ten je krásný, teda, to bych do vás neřekla, pane Ivane", mile se usměje a pokračuje zvědavě: "A jak se psíček jmenuje?". Ivan si uvědomí, že pes ještě nemá jméno a v rychlosti ze sebe vystřelí: "Šebesta, jmenuje se Šebesta". "A já jsem Zuzana", mrkne na Ivana sousedka a Ivan má dojem, že se v jejím oku zablýsknul milostný příslib.
