Její vysněné rande. To, co ještě nedávno mnohým záviděla – má. On – náročný, nedostižitelný, s větrem ve vlasech, pevným a svalnatým tělem jí učinil nabídku. Vyzval ji.
Třepe se, nezvládne to, nepůjde. Neví co si vzít na sebe, jak se tvářit, jak hýbat, jak….
Vždyť bude všem kolemjdoucím pro smích, a co nejhůře - ztrapní se před ním. Takovou ostudu nemůže dopustit. Vykašle se na to. Prostě a jednoduše: nemá zapotřebí dělat ve svém věku takové „pubertální skopičiny“. Její stereotypní život plyne ve vodách malé, nudné říčky, tak proč násilně zasahovat do toku. Je už příliš pozdě. O tom žádná. Tečka, snad i vykřičník!
Dívá se do zrcadla. Prohlíží se od hlavy k patě. Být tak o pár let mladší a o pár kil lehčí. Ach, kdyby…….
Celá se třese, když opouští dveře svého bytu. Pro smůlu boží, před domem stojí dvě sousedky - pejskařky. Jejich obličejová mimika značí údiv. Jen letmo obě pozdraví, pohled směřuje do země. Kolena se začínají klepat, ruce zpocené. Špatně a těžce se jí dýchá. Něco jí říká: „Holka otoč se, mazej domů a pořádně se ze všeho vybreč!".
Už, už chce poslechnout. Když v dálce zahlédne ho. Mává. Usmívá se, povzbuzuje ji. Zavírá oči a vydává se mu vstříc. Náhle cítí jeho pevné paže. Je udýchaná, zpocená, celé tělo se jí chvěje. Cítí štěstí, to úžasné a přepychové štěstí.
Objímá ho a líbá. Zítra se chce sejít zase, pozítří také, za týden, za dva rovněž……….
Každé ráno děkuje, že ho má, že to všechno mohla prožít. Nikdy nezapomene. Vždy pro ni bude a zůstane jejím prvním Kilometrem.
