Našla jsem ji u malého hřbitovního domečku sloužícího k likvidaci starých náhrobků. Středně velký oprýskaný pomníček byl opřený o hřbitovní zídku a u něho se v hromadě listí povaloval bílý oválek s fotografií.
Opatrně jsem oválný obrázek vyhrabala z hromady listí a papírovým kapesníkem očistila. Vykoukla malinkatá modrooká holčička se světlými vlásky oblečená do hnědých svátečních šatiček, držící v pravé ručičce umělou růžičku a v levé snad paraplíčko. Do dneška to však nevím jistě, zda se opravdu jedná o dětský deštníček. Děvčátko kouká vesele na svět, zlehýnka se usmívá.
Nenechám tě tu takhle ležet, vezmu tě s sebou, učinila jsem dívence slib a dala její keramický obrázek do prázdné krabice od laterničky, kterou jsem se chystala vyhodit. Ještě jsem rychle stačila přečíst nápis z náhrobku, který oznamoval, že je pohřbena se svým dědečkem. Nahoře na desce pomníčku byly dvě oválné prázdné jamky, napovídající to, že zde vedle sebe byly umístěny dvě fotografie. Podobenka dědečka se ztratila bůhvíkde. Vnučka se jmenovala Růženka a narodila se 21.10.1893 a umřela 7.2.1897.
Jelikož jsem zapomněla mobil, nemohla jsem zdokumentovat náhrobní údaje. Celou cestu jsem si proto musela nahlas opakovat letopisné záznamy.
Doma jsem pak obrázek Růženky umyla a přemýšlela, jakou podobu měla její kratičká životní pouť.
-------------------------------------------------------------------
Byl konec listopadu roku 1896, tříletá Růženka bydlí s rodiči a prarodiči v jednopatrovém domě přímo na náměstí v Kostelci nad Labem. Každý den, s výjimkou neděle, chodí s maminkou nakupovat do největšího obchodu ve městě. Jedná se o hokynářství spojené s vetešnictvím starého pana Černého, kterého pro jeho dobrotu a vlídné slovo má každý v městečku rád.
Právě v těchto dnech umístil pan Černý do výlohy svého krámku porcelánovou tančící baletku v růžovobílých šatech posetými zlatými minirůžičky. Pro tyhle šatičky začal baletku oslovovat Růženka.
Malé Růžence porcelánová tanečnice padla hned do oka. Stojí oněmělá u výkladní skříně, dívá se a dívá, jakoby se figurky nemohla nabažit. "Maminko, prosím, já bych si tuhle panenku tak pžála", žadoní maličká a ručičky spíná jako při kostelní modlitbičce. "Růženko, to není panenka, to je jen soška, není na hraní, rozbila bys ji", domlouvá jí maminka. "Dám pozor, maminko", slibuje Růženka se stále prosícími ručičkami. Maminka už neodpovídá, vtáhne dcerku dovnitř do krámu, dostaly se právě na řadu.
Růženka však na tanečnici nemůže zapomenout, každý den se modlí k Ježíškovi, aby jí onu baletku přinesl. Nemůže se Štědrého dne dočkat. Pokaždé, když jdou s maminkou do hokynářství, stojí u výlohy a už nechce chodit s maminkou dovnitř krámu, neboť si s tanečnicí nahlas vykládá a slibuje, že jí brzy ukáže svůj pokojíček a ostatní hračky. Maminka Růženku přestala nutit, aby chodila s ní do prodejny, ať si venku se soškou povídá a také ať nevidí, jakou panenku jí u pana Černého na Vánoce vybrala. Velká panna má porcelánovou hlavu, na hlavě nosí pravé lidské vlasy barvy kaštanu, oblečená je do sametových červených šatů. Nebyla zrovna laciná, ale je to jediný dárek, který Růženka dostane, přispěla také babička s dědečkem.
Toužebný Štědrý den nastal, Růženka je celá nedočkavá, ještě dopoledne se byla s dědečkem projít po náměstí a ve výloze uviděla tančící figurku. "Dědečku, pžiletí Ježíšek, asi zapomněl na můj dárek", smutně se podívá na stařečka. "Neboj, holčičko, Ježíšek musí obstarat dárky pro všechny děti, proto některé dárečky ještě na něho v obchodech čekají", utěšuje dědeček svoji vnučku. "To je dobže, dědečku", vlepí pusu rozradostněná vnučka na stařečkovu tvář.
Celý Štědrý den tato malá holčička nic nejedla, netrpělivě vyhlížela na obloze první hvězdu - Večernici. Pak zasedla celá rodina za štědrovečerní stůl.
Po večeři si Růženka může jako první rozbalit svůj velký dárek. Nedočkavě otevírá krabici a v ní.....
"Taková krásná panenka, ty nejsi šťastná Růženko", ptá se zklamaně maminka. "Když ona neumí tančit, maminko", odpovídá dcerka se slzičkami v očích. Maminka se smutně na Růženku podívá a v hlavě se jí zrodí předsevzetí. Příští Vánoce Růžence Ježíšek baletku nadělí.
---------------------------------------------------
Nový rok 1897 nepřinesl bohužel Růženčině rodině štěstí. V půlce ledna navždy odešel dědeček a ona koncem ledna dostala záškrt. Ve vysokých horečkách volala porcelánovou tanečnici a vztahovala k ní své ručičky. Její maminka se horoucně modlila za uzdravení malé dcerušky a slíbila si, že hned, jak se děvčátko zotaví, půjde a koupí porcelánovou tančící figurku.
V noci z šestého na sedmého února Růženka vydechla naposled.
V ten den, sedmého února roku 1897, od rána hustě sněžilo.
Hokynářství pana Černého v dopoledních hodinách navštívila prominentní zákaznice, bohatá pražská měšťanka, která jezdila ke svým rodičům do domu, v němž až do sňatku vyrůstala. Na zpáteční cestě do Prahy se stavila nakoupit pár věcí u pana Černého.
"Přibalte mi ještě k nákupu tu porcelánovou figurku, co máte za výlohou", usměje se korpulentní dáma. "Připomíná mě samotnou, když jsem byla mladinká, také jsem tak vypadala a tančila, není-liž pravda, pane Černý", obrátí se na hokynáře. "Ba, ba, vzpomínám", souhlasně přikyvuje hokynář. Opatrně vyndává sošku z výlohy, nese ji na prodejní pult, když se to náhle stane...
Baletka mu přímo vyskočila z rukou a rozbila se na tisíce miniaturních kousků. Pan Černý nechápe, jaká síla to způsobila, jakoby celým jeho tělem projel kulový blesk. Celý se roztřásl.
"Měl byste již myslet na předání krámu někomu mladšímu a jít na výminek", zamračeně promlouvá panička zabalená do norkového kožichu. Pan Černý se neudrží a rozpláče: "Asi máte pravdu, měl jsem tuhle Růženku moc rád, promiňte mi, omlouvám se" a pomáhá nosit zboží do kočáru.
Kočí pobídne koně a zákaznice je pryč. Pan Černý stojí před svým obchodem a dívá se na to dnešní prazvláštní sněžení.
Náhle uslyší lehounký dívčí smích. Podívá se směrem za zvukem - nad střechu kostela, majestátně postaveného uprostřed náměstí. Oči ho ještě štípou od pláče. Nasadí si proto na nos skřipec a údivem zůstane stát jako jeden z těch důstojných sloupů božího chrámu.
Nad kostelíkem se mezi sněhovými vločkami vznáší tančící baletka s malou zákaznicí Růženkou, bydlící na protější straně náměstí, obě nadpozemsky étericky tančí. Ale jak to, že tříletá Růženka se umí vznášet? Nechápavě kroutí hlavou pan Černý, zaostří své stařecké oči a už to vidí, Růžence narostla bělostná třpytivá křídla.
Kostelní zvony začínají zvonit. Je právě pravé poledne. Po prvním úhozu obě dívenky zamávají panu Černému, ten jim pozdrav oplácí a ještě k tomu přidává letmý vzdušný polibek. Po stařečkově polibku se obě nadobro rozplynou. Začne ještě více sněžit....
----------------------------------------------------------
Milá Růženko, nevím, kdo jsi byla a jak jsi žila. Jsem ráda, že jsem mohla zachránit Tvoji fotografii a že mi pozorováním Tvého portrétu skočil do hlavy příběh, kterým zanecháváš svou malinkou dětskou stopu tady na tomto pozemském světě.
Děkuji.
