Rauty jsem objednala vcelku rychle, s horkovzdušným balónem mi pomohla Agáta, neboť ho před prázdninami zařizovala pro své volnočasové centrum. Starý Karásek tvrdošíjně trval na podmínce letu pro dva pasažéry.
To se jevilo jako největší překážka, ale i to zvládla přítelkyně Gábiny bravurně.
Kífovi jsme pouze oznámili datum konání oslavy, připadala na sobotu v půlce srpna, přesně na den jeho narození. Ve stacionáři se měla narozeninová párty uskutečnit o den dříve.
Asi týden před oslavou jsem potkala na společné chodbě před poštovními schránkami Kífa, který právě předával ručně vyrobené pozvánky, na kterých se podíleli spolužáci ze stacionáře, paní Hlavičkové. "Dobrý den, paní Hlavičková, jak se daří", zeptám se ze zdvořilosti. "Vždycky hůře paní Demazyová, když nesvítí slunce a když mám v domě lidi, kteří nechtějí starým lidem pomáhat", svěsí demonstrativně hlavu a pokračuje:" Právě říkám Kífovi, že bych na jeho oslavu přišla, kdyby byli spolubydlící vstřícní a ochotní, co já už vám od dubna naházela lístečků se seznamem nákupů do poštovního kastlíku, vše, bohužel bez odezvy, je mi líto, že jsem se ve vás spletla.", její vrásčitá tvář, poznamenána zubem času a věčnou nespokojeností, vrhá na moji osobu nenávistný pohled, stařenčiny oči chrlí jako sopečné lávové kameny dusivé a rozžhavené úlomky,její ústa se zvláštně pitvoří a nehodlají přestat v kousavém monologu:" No a jak se tak na vás koukám a už delší dobu pozoruji vaše chování, paní inženýrko, ráda byste na svá stará kolena klofla nějakého mužského. S vaším charakterem si vás slušný a spořádaný penzista jen stěží všimne, to mi věřte. Tihle elegáni jsou odkojeni jinou výchovou a mravy. Pro mladší chlápky je zase zásadovost sprosté slovo. Svět už není jako dříve. My slušní vymíráme!“ narovná se, vyprsí své dva, věkem propadlé kopečky, a s pozvánkou jako vítěz odchází pryč,aniž by si vzpomněla na svůj aprílový dluh z prvního nákupu. Náhle se zarazí, chytne Kífa za loket a do ucha mu polohlasitě zašeptá: „Jsem, chlapče, chudá důchodkyně, nemohu ti koupit žádný dárek, ale ty jsi šikovný kluk, pochopíš to, z oslavy se omlouvám, ale za výslužku budu ráda, určitě něco na stole zbude, děkuji......" a definitivně odkráčí.
Ve čtvrtek večer před pátečním rautem ve stacionáři mi telefonicky volá sestra Carol, dlouho se neozývala, urazila se tehdy kvůli nevydařené dubnové návštěvě svých tří dcer. „Ahoj Vilmo, jak žiješ, dlouho jsme se neviděly ani neslyšely“ „Mám teď hodně práce, Carol“ „Co tebe by tak mohlo velice zaneprázdňovat“, nezdvořile namítne Carol a pokračuje: „Máme pro tebe velkou nabídku, nechci po telefonu, v sobotu se zastavíme“. „Carol, promiň, ale v sobotu má oslavu soused Kíf, jsem pozvaná i zařizuji tuto párty, v tento den prostě nemohu.“ V telefonu je chvíli ticho „Vždyť jsi na žádné oslavy nechodila, dokonce ani ne v práci?“, podivuje se Carol. „Přijďte příští víkend“, důrazně trvám na svém. „Dobrá, sice to spěchá, ale když jinak nedáš“ „Tak příští sobotu odpoledne“, dodávám, zakončuji jako první hovor a prstem přejíždím ikonku se zavěšeným sluchátkem.
Páteční večírek s svými parťáky ze stacionáře dopadl dobře, Kíf byl unaven a šťasten. Velmi se těšil na sobotu.
Sobotní párty začalo rautem přesně v jednu hodinu. V ten den mělo slunce barvu pomeranče a doprovázeli ho na na obloze ovečky, berani i jejich jehňata. Počasí Kífovi, té čisté, nezkažené duši, milující jakékoliv živé tvorstvo, přálo.
Oblékla jsem si pouzdrové šaty, pro které nastala ta pravá chvíle Jako dárek jsem zakoupila Kífovi permanentku do zoologické zahrady v krajském městě, ať může podle libosti navštěvovat toto zvířecí teritorium a poznávat, které tvory ještě nemá, nebo jak vypadají exotické pavilóny.
Raut se skládal z kuřecích řízečků, malých jitrnic a jelítek, opékaných brambor, hranolek, zelí, zeleninového salátu. Sladkosti nám napekla nejbližší cukrárna: vanilkové věnečky,linecká kolečka, čokoládové kostky, laskonky, indiány s vaječným likérem a samozřejmě oříškový dort, na kterém byla umístěna velká třicítka a dvě marcipánové objímající se postavičky :Kíf a mladá dívka, velmi se podobající Heleně. Stoly a židle jsme umístili na dvorek, nad ně zavěsili lampióny a nafukovací balónky.
„Prosím, připijeme si až po hlavním dárku“, prosí přítomné Karásek senior. Kíf je nervózní, ale když rozbaluje poukaz na let balónem pro dva, radostně tleská rukama a vykouzlí ten nejkrásnější úsměv, který jsem u něho kdy viděla. Jakoby se dostal do stavu nadpřirozené extáze.
Na místo odletu nás odváží přítel Heleny, jmenuje se Štěpán, je mu kolem pětatřiceti, je vysoký, kudrnatý sympaťák. Do auta se tak akorát vejdeme, vepředu sedí Štěpán a starý Karásek a vzadu já, Kíf a Helena. Přijeli jsem na startoviště. Muž obsluhující balón se ptá, koho si Kíf vybral do tandemu. „H…Helenu!“, vykřikne a všichni se podívají směrem k našemu dnešnímu řidiči. „Jen ať letí, Helena je ráda, pracuje v psychiatrické léčebně jako pečovatelka“, poznamenává její partner. Vzpomenu si hned na mámu, přesně v této léčebně, kterou před chvíli jmenoval Štěpán, pobývala.
Helena políbí Kífa na čelo a vykřikne: „Tak na co se čeká, letíme a kdybychom se nevrátili, postarej se o ně“, zvesela pohladí svého přítele Štěpána po zádech.
„Té se to řekne, přítel se postará, ten jedině tak o Vilmu a na mě by zbyla stará Hlavičková a při této představě mě rovnou naložte do balónu, který nechte, ať se okamžitě po svém vzletu zřítí“, naoko rozzlobeně hrozí jednou rukou Karásek a druhou mává mizejícímu balónu s Kífem a Helenou.
