Červencové letošní sluníčko vytváří hudbu, v níž se střídají tóny sladkobolu,sentimentality,naivní bezelstné smyslnosti a svěží divokosti. Skladba tohoto léta nese v sobě koktejl lyrické melodie a nevinné vůně rozkvetlých rostlin.
I já jsem okouzlena tímto ročním obdobím. Moje dávno ztracené sebevědomí se začíná pomalu vzpamatovávat, přispěla k tomu návštěva kadeřníka, která můj věk pomocí moderního sestřihu a oživené barvy zaokrouhlila směrem dolů ke čtyřicítce. Dokonce jsem si sama odvážila objednat z internetového obchodu bílé pouzdrové šaty, na kterých se vyjímaly tmavomodré květy. Věřila jsem, že se v budoucnu najde příležitost, ve které předvedu v plné parádě své slavnostní ustrojení.
Jednou po rozcvičce, když Kíf spěchal hrát počítačovou hru ZooMumbu, mě poprosil starý Karásek, jestli by se mnou nemohl mluvit, ale tajně, o samotě. Navrhla jsem svůj byt a sraz po osprchování za hodinu.
Přesně za daný časový úsek byl již senior v mé kuchyni a vychutnával si právě uvařenou kávu. „Kíf bude mít třicet, chtěl bych pro něho velkolepou oslavu – raut na dvorku, u mě doma to bohužel nejde, však víte proč, a poté let balónem, je to jeho velký sen. Vše ale musí být v nejvyšším utajení, velikánské „Salvátoro“, pomůžete mi, paní Vilmo", prosebně ke mně obrací svůj zrak. „Pomohu, a kdy má narozeniny?“ „Za měsíc“, rozpačitě dodá Karásek. „Docela šibeniční termín, koho chcete pozvat?“ „My dva, vy a ti mladí sousedé z 1.patra - rozumíte Helenu“, mrkne na mě. „A aby se neřeklo také Hlavičkovou – takže dohromady 6 osob“ „Mimochodem – šlo by objednat rauty dva, jeden i do denního stacionáře?“, zeptá se Karásek. „To nebude problém, horší ten nafukovací balón, toť docela oříšek, ale i s tím si poradíme, nebojte“ „Zlatá, moc děkuji, Kíf má jednou v životě kulatiny se třemi křížky, chci, aby to měl se vším všudy, pompézní a co se týče peněz, nezáleží mi na výdajích.“ „Jasně, o tom žádná“, přikyvuji na srozuměnou.
„Paní Vilmo, rád bych vám ještě složil poklonu, opravdu jste na sobě udělala kus práce, když si vás představím v březnu, to jste byla takový usychající věneček odkvetlých pampelišek ve stadiu, které se již pomalu ale jistě začalo proměňovat v šedivé vetché chmýří a podívejme za čtyři měsíce takový malý zázrak, rozkvetla jste v orchidej.“ „Už dost, „Salvátoro“, pane Karásku, nejsem na lichotky zvyklá, ani neumím na ně patřičně reagovat." "Tak si zvykněte, uslyšíte je teď často a nejen od starého Karáskovic divouse", šibalsky prohodí.
Vyleká nás náhlé bušení na dveře: „T…táto já mám hlad, konec - žádné rande.“ „Tak vidíte, paní Vilmo, my o vlku a hladový vlček za dveřmi, mějte ale pusu na zámek, protože tenhle zvědavý vlčí hafan vyčmuchá opravdu všechno“.
