Přecházím přes přechod pro chodce. Přede mnou běží dvojice menších dětí. Chlapec bez varování vytrhne mladšímu děvčátku hadrovou panenku a odhodí jí do vozovky, kde prudce dobržďují právě příjíždějící auta.
Měl jsem co dělat, abych dívenku zachytil. Popadl jsem jí za loket a tím zastavil, aby neutíkala zvednout ležící panenku, která se válela na silnici.
Mohutný řidič dodávky zařve jedno z těch nejsprostších českých slov a k tomu ukáže prstové gesto s napřímeným prostředníkem, který si vztekem málem zalomí o pootevřené okénko.
Nechalo mě to chladným, sebral jsem ze silnice panenku, podal dívence a obořil se na kluka: "Zbláznil jsi se, vždyť se mohlo stát neštěstí!"
"Tak ať! Všechno je to stejně kvůli ní, ošklivce. Kdyby nevypadala jako švidrající ušoplesk, tak by mohla být naše máma s námi. Našla si jiného tátu a má s ním novou holčičku. Točí se jenom kolem toho mimina, protože je tak pěkné", natahuje moldánky pihatý, asi devítiletý, hoch.
"Něco vám ukážu, milí sourozenci", zastavuji se na protějším chodníku. Opatrně vyndávám ze své oční jamky levé skleněné oko.
"Páni, to je hustý, co se vám stalo?" ptá se udivený klučík a jeho menší setřička polekaně žmoulá v puse ručičku hadrové panenky.
"Jako malí jsme si hráli s prakem a můj menší brácha, kterému bylo tehdá pět a mně asi jako tobě teď, mi ostrým kamenem vystřelil oko. A od té doby musím až do smrti nosit tohle, jsem vlastně taková jednooká ošklivka", podíval jsem se na oba bez svého skleněného oka.
"Pěkněj vůl, to ho musíte nesnášet", odpovídá chlapec a na výraz tragické situace se rozkrorčí a dá ruce vbok.
"Ale kdepák, právě naopak, on si to chudák vyčítal víc než já, můj zlatý bráška", vytahuji si opatrně z kapsy látkový kapesník.
"Jasan, brácha je brácha, to není ségra, to se máte, že máte bráchu", vážně mi vysvětluje zrzavý jinoch.
"Nemám, už nemám!", vysoukám s velkou námahou ze sevřeného hrdla a utírám si slzející pravé zdravé oko.
"Bohužel, už drahého brášku nemám, právě jdu z jeho pohřbu", pokračuji.
Chlapec najednou zvážní, upřeně se na mě podívá a v jeho pohledu se zrcadlí veškeré nabyté pochopení, jakoby v té chvíli úplně dospěl. "Dej mi ruku", pokyne své sestřičce a pokračuje: "Víš, že se nemáme s cizími lidmi bavit", popadne ji za ruku a bez pozdravu odcházejí.
"Promiňte, utekli mi", ozve se za mými zády. Otočím se a spatřím udýchaného pána s velikánským batohem.
"Zázrak, jak jste to dokázal, ještě nikdy Anetku nechytl za ruku?", pokračuje zpocený muž.
"To jsme nedokázal já, ale můj drahý bratr", odpovídám.
Uřícený muž však nečeká na vysvětlení a pokračuje v dohánění svých dětí.
"Sbohem brašulko a už se netrap, podívej, jak jsem jako jednooký lidstvu prospěšný", uslzený se dívám na chvátajícího, postupně mizejícího tátu, dohánějícího dvojici svých, za ruce držících se dětí, a pošlu letmý mávající pozdrav směrem do nebe......
