"Udělej si na sebe trochu času, Dalmo, vypadáš strašně", utrousila netaktní poznámku bývalá spolužačka Jana při neplánovaném setkání v supermarketu. "Zrovna tohle ráda slyším",pomyslela si Dalma a pokusila se o křečovitý úsměv.
Spolužačka z učiliště Jana byla totiž největší parádnice ve městě, kdejaký mužský po ní skrytě i veřejně pošilhával. Byla svobodná, bezdětná a za všech okolností si držela dekórum. Občas nechala do svého života vstoupit bohatého postaršího milence z Prahy, u jehož pasu nesměla, při každé takové návštěvě, chybět papírovými bankovkami naditá šrajtofle.
Zato Dalma už několik týdnů nepohlédla do zrcadla. Neměla ani čas ani odvahu. Čtyři potomci na krku, nejrůznějšího stáří i potřeb, sebestředný manžel, umírající máma na rakovinu a k tomu otec, který už svůj alkoholový příliv přestal zvládat.
V daný den spěchala Dalma do hospice za umírající maminkou. Měla rakovinu žaludku v posledním stádiu. Chodila zde každý den po práci a pokaždé si nalhávala, že snad....
"Paní Alžběta před půl hodinou umřela", položila jí ruku na ramena ošetřující sestřička hned při vstupu do budovy.
"To není možné, vždyť včera vypadala tak dobře", nevěřícně se na ni dívá Dalma.
"Ano, lidé těsně před smrtí se zvetí a jakoby rozkvetou", odpovídá tiše ošetřovatelka.
"Zítra přijdu zas", pokračuje Dalma, aniž by předchozí informaci vstřebala.
"Nechtěla byste maminku vidět", podívá se znovu na Dalmu sympatická zdravotnice.
"Nechte jí spát, řekněte jí, že zítra se zastavím", odchází Dalma z hořkého příbytku smutku.
-----------------------------------------------
Domů se sotva dobelhala. Potřebovala si sednout, odpočinout...
"Co bude na večeři?", zeptá se manžel Josef po jejím příchodu.
"Říkali, že maminka umřela....", podívá se na něho.
"Tak už jí nic netrápí, nemá žádné bolesti. A ta večeře?", pokračuje Josef.
V kabelce zazvoní mobil. "Mohl bys to, prosím, vzít", prosí Dalma.
"Kdo teď může otravovat!", neochotně si Josef přikládá k uchu tlačítkový mobil.
"Ano, manželka ho zítra vyzvedne", doléhá k Dalmě poslední věta telefonního hovoru.
"Děda! Neunesl tu smrt, je na záchytce", říká klidně Josef.
"Zítra jedu na výlet, tátu si nevyzvednu", odpovídá nepřítomně Dalma.
"Přeskočilo ti, musíš pro dědu, začít zařizovat pohřeb mámy, navíc kdo připraví oběd, večeři", zvyšuje hlas Josef a z pokojů vylézají děti, které jeden přes druhého něco křičí a hádají se.
"Zítra je sobota a já jedu na výlet", vysíleně odpoví Dalma. Před očima se jí rozlije tisíce hvězdiček a omdlí............
-------------------------------------------------------------------
Brzy ráno se probere, obleče, hodí nějaké nezbytnosti do batohu a vydá se na cestu. Nastoupí do prvního vlaku a jede neznámo kam.
Dívá se z okna a vystoupí na stanici, která je obklopená lesy a která jí matně něco připomíná. Dá se do kroku a vzpomíná.
Kdy byla naposled šťastná?
Měla kolem dvaceti, byla zamilovaná a Luboš byl mužský ideál. Neměl chybu. Plánovali budoucnost, děti, domov.....
Jednoho deštivého odpoledne však Luboš na rande nepřijel. Naboural na motorce do stromu a byl na místě mrtvý. Od té doby žila Dalma jen napůl. Vdala se, protože se všechny vdávaly, měla děti, protože všechny měly děti, starala se o rodiče, protože byla jedináček, chodila do práce, protože všechny ženy v okolí pracovaly.....
Vzpomíná a vzpomíná a náhle přímo před sebou vidí hoříčí objekt.
"Už jsem volal hasiče, nikdo tam není, je to tu už přes dvacet let opuštěné", referuje scvrklý stařík, který sleduje mohutný oheň.
"Já to tu poznávám, chodívala jsem zde s přítelem, byla to taková noclehárna pro trampy", odpoví Dalma a na její tváři se zčistajasna objeví úsměv.
"Počkejte, někdo tam je, někdo tam zůstal uprostřed toho hořícího pekla", přinutí Dalmu nějaká neznámá síla konat, navíc cítí, že jí v žilách začíná proudit nová životní krev.
"Neblbněte mladá paní, opravdu tam nikdo není, už dávno se zde nedalo přespávat, stavba je zhroucená, je to zřícenina", popadne rozklepaný stařec Dalmu za loket.
"Nechte mě být, slyšíte, nechce mě na pokoji, je tam!", vykřikne Dalma a prudce se vratkému dědouškovi vytrhne.
Běží k požáru, pak dál, plameny nevnímá, uvnitř chaty ve vysokém žáru spatří Luboše: "Luboši, lásko, miláčku, ty na mě čekáš..."
--------------------------------------------------------
"Proč jste jí nezastavil, copak se nedalo nic dělat", řve mohutný požárník na pana Skopečka.
"Snažil jsem se, já se tak snažil, ale kdybyste viděl ten její blažený úsměv, víte ona byla najednou tak krásná a šťastná...", rozplakal se bezmocný pan Skopeček.
