Nevím, čím to, ale po svěření životního tajemství týkající se maminky, se mému srdci nepatrně odlehčilo. Ta možnost sdílení zamčené 13.komnaty mi ukázala delikátní a nesobeckou krásu, kterou oplývá harmonické souznění duší.
Večer ulehám do postele s dobrým pocitem, že na tomto světě je někdo, komu se mohu svěřit. Vím, že tě, tatínku, nemůže starý Karásek nahradit, ale jsem ráda, že jsme se já i Karáskovi našli.
A právě tato noc s tisíce zářivými hvězdami připomínající obličej posetý pihami, mi přinesla sen: Šla jsem v něm na nákup. Před obchodem jsem měla přejít vozovku, méně frekventovanou, nad níž se táhly hrozivé stíny oblaků jako odrazy pláště obra dešťů a já z důvodu hrozícího průtrže mračen spěchala tak, že jsem ignorovala asi pět metrů vzdálený přechod pro chodce. Měla jsem jediný strach, aby si na mně nevylil prudký liják svoji zlost. Vkročila jsem do silnice bez rozhlédnutí. Za zády ke mně ze všech stran doléhaly hlasité lidské projevy: „Pozor!“, „Pro Boha!“ a další neurčité množství nedefinovatelných disharmonických výkřiků. Tělo pocítilo náraz auta, který byl bleskový a nebolel. Moje mysl reagovala téměř okamžitě: „Projela jsi to, je konec“, tělesnou schránkou protékala od shora až dolů jako dravá řeka definitivní tečka mého pozemského žití. V jedné, jediné, vteřině jsem si uvědomila celou svou bytostí, že přišla smrt, že jsem mrtvá. Černý koláč tmy se mi rozprostřel před očima a postupně se rozpadal v tisíce drobečků……
A v tom stavu ničeho, bez obrazů, zvuků, citů, vůní, vjemů, jsem pochopila, že to nic není tak strašné, že i toto nic přináší svoje něco a to něco je svým způsobem osvobozující – nevyskytuje se v něm žádná bolest.
Vím, že jsi mi ten sen poslal, ty, tatínku a možná se připojila i máma. Ukázali jste mi v něm, že se smrti už nemusím bát.
Děkuji.
