Jelikož jsem byla několik let vdovou a zároveň důchodkyní, rozhodla jsem se k částečnému návratu do zaměstnaneckého poměru. Pracuji v jedné moderní výškové budově v devátém patře, kde se naplno věnuji účetnictví.
Mé místo je v otevřeném prostoru u velikánské proskleněné zdi. Popravdě řečeno - právě tohle mi dělalo největší problémy, nicméně zvykla jsem si.
Své práci rozumím, dokonce ji mám ráda i přesto, že dosti špatně vidím. Mé brýle by potřebovaly dioptrie o level vyšší, ale já jsem takzvaný ordinační ignorant. Když nemusím, vyhnu se lékaři na sto honů.
No a jak na smůlu, v přilehlé odnoži malého mrakodrapu je soukromá nemocnice a ještě k tomu mé "nejoblíbenější" gynekologické oddělení.
Náhle jsem si všimla nehybné ženy. Mnu si oči, odpočívám od počítačové práce a uvidím ji. Leží strnule na bílé posteli v malé místnosti. Sem tam kolem ní projde zdravotní sestřička, ale jinak se nic neděje. Není napojena na žádné přístroje, jen leží a leží....
Stejná situace v pondělí, v úterý, ve středu....
Ve středu po práci to již nevydržím, vtrhnu na recepci nemocnice a starší muž, asi mého věku, na mě vyjeveně zírá.
"Chci zjistit vše o paní, ležící na pokoji, který se nachází naproti mé proskleněné kanceláře", vyhrknu.
Vytřeštěný recepční mi stále opakuje, že nemůže cizím osobám sdělovat cokoliv o zdravotním stavu pacientů a když naráží na moji urputnou neodbytnost, telefonicky se spojuje s patřičným oddělením.
Zanedlouho přichází muž v civilu, neučesané vlasy, košile napůl zastrčná v kalhotech, napůl trčící. Poslechne si mne, psychiatricky prohlíží a pak mi navrhne: "Tak se tedy půjdeme na tu zapomenutou podívat", vybídne mne.
"Omlouvám se za zdržování, mrzí mě to, zvlášť dnes, když je jeden výtah nefunkční", uctivě se klaní recepční.
"Však pan udržbář to hned spraví, lidský život je na prvním místě, ta žena tam od pondělka nehybně leží, rychle - jdeme!", zařvala jsem jako tygr a prstem nervózně pošťouchla udržbáře do zad.
"Prrrr, madam, jestli je stav pacientky od pondělka stejný, tak to nějakou minutku ještě vydrží", zasměje se správce budovy.
"To snad není možné, okamžitě mě zaveďte za někým erudovaným: lékařem či zdravotní sestřičkou", zuřím.
Brunátný recepční sotva popadá dech a něco nesrozumitelného koktá.
Následuji udržbáře, který mě vede lůžkovým oddělením až na inkriminovaný pokoj. Tam v převlékarně sester leží na takovém bílém lůžku figurína těhotné ženy.
"Holky, když vám ta nová praktická pomůcka spadne, tak jí zvedněte, nenechávejte jí v takové poloze, ani nevíte, co tím můžete způsobit", mrkne na mne můj mužský doprovod a výhružně hrozí nic nechápajícím sestřičkám.
"Promiňte, pane doktore", šeptají setřičky.
Stojím ve dveřích beze slov a jediné na co se vzmohu je, že omluvně ukazuji na své nebohé brýle.
"V pohodě", usměje se sympatický doktor a volá na recepci a prosí pana Lukáška, ať mi uvaří kávu či čaj na uklidnění.
Kávu jsem s vděkem vypila a tak se seznámila se svým budoucím manželem.
Nyní jsem Lukášková a když jsem nedávno musela řešit jisté gynekologické potíže, doporučil mi můj manžel právě onoho lékaře, vynikajícího odborníka.
A ten doktorský šprýmař mě po vkročení do ordinace přivítal tak, že uprostřed ordinace stála daná těhotná figurína.
"Tak paní Lukášková - určitě jste přišla proto, že se pan Lukášek snažil. Mám ji tady na vás nachystanou, abychom si vysvětlili, co všechno vás v novém stavu čeká", rozesmál se nahlas.
Urazit jsem se nemohla, jen krčila rameny.
"A ještě něco, jaké je vlastně vaše křestní jméno?" ptá se povedený doktůrek. "Apolena, těší mě", podávám rozesmátému zdravotníkovi ruku.
"Mě také a figurínu těší snad ještě víc, od nynějška jménem Apolena, na vaši počest. Děvčata, pojďte Apolenu postavit na své místo, zdůrazňuji postavit a ne položit, ať nemáme oplétačky s kriminálkou", volá na sestřičky.
Tentokrát mě stud pálil více než pomyšlení na plánovanou operaci.
Avšak vše nakonec dobře dopadlo, pan doktor mě skvěle odoperoval.
A figurína Apolena? Doma si s manželem děláme legraci, že tohle je vlastně naše společné dítě.
A ne jen tak ledajaké, Apolena Lukášková, zázračné dítě, které z nás udělalo rodiče a prarodiče zároveň...............
