Ten den, v pátek, v hodině nočního klidu, našel Přemek Bubeníček na svém malém balkóně červenou krajkovou podprsenku. Jednalo se o luxusní kousek spodního prádla, což Přemysl nemohl poznat. Měl totiž v úmyslu....
V ten samý den, v bytě nad Přemkem, se sešly dvě nerozlučné kamarádky. Obě rozvedené, obě v letech, obě nedoceněné....
Když dámy začínaly druhou láhev červeného vína, napadlo Naďu provést nějaké vzrůšo v jinak tichém a bezvýznamném domě. Od Aleny věděla, že v bytě pod ní bydlí podivínský vědec a inženýr Přemysl Bubeníček, který si sotva všimne ženského pokolení. A když ho tak celkově s Alenou hodnotily, jestliže by nebyl k mání žádný mužský v ulici, tak on s mřimhouřením celého levého oka a padesátiprocentním zakrytím pravého, by stál aspoň za jedno pokusné rande.
Naďa tedy pod vlivem alkoholového moku vymyslela seznamovací trik. Hodí Bubeníčkovi na balkón Aleninu podprsenku, kterou jakože díky prudkému větru neudržely kolíčky a ona čirou náhodou nabrala směr - betonová podlaha sousedova balkónu.
Kamarádka Alena dlouho protestovala, nechtěla o ničem takovém slyšet, zvláště pokud se to týká nejdražšího kousku spodního prádla v jejím dosti chudém a prořídlém šatníku. Naďa však nechtěla přistoupit na variantu lacinějšího a opotřebovanějšího oděvu. Fantazii se prý lépe pomáhá, když jí člověk naservíruje rovnou pod nos exkluzivní a luxusní zboží.
A tak se stalo........
-----------------------------------------------------------
Za týden, opět v pátek, se konal dívčí dýchánek a rozzuřená Naďa se nestačí divit. Alena se v týdnu odhodlala a zazvonila na sousedův byt, ten jí sice otevřel, ale zarytě tvrdil, že na svém balkóně nenašel vůbec nic.
Tohle Naďa nestrpí, tohle tak nenechá, takovou sprostou lež.
Hodí do sebe na ex štamprli ořechovky a už táhne Alenu po schodech dolů. Zvonek se rozdrnčí nepříjemným vyzváněním. Přemysl jde otevřít.
"Tak pán na svém balkóně nic nenašel?", drze švitoří Naďa, rozkročí se a dá ruce v bok. "Dobrý den, já vám nerozumím", nesměle odpoví inženýr. "Jsem Naďa, kamarádka vaší sousedky, bydlící nad vámi a jí, chudeře, minulý pátek uletěla ze šňůry podprsenka", pustí si Naďa pusu na špacír, otočí se a přitáhne za rameno nebohou Alenu, choulící se za ní, aby jí v plné parádě ukázala Přemyslovi.
"Ano, prosím, přesně tak se to stalo, pochopte, je to velmi drahá věc", přeskakujícím hlasem tiše promlouvá, stydící se, Alena. "Omlouvám se, ale ..................", červená se pro změnu pan Bubeníček, jeho tváře brunátní a jejich barva je doslova rudá.
"Vím to určitě, sama jsem to prádlo na váš balkón hodila", vříská rozčílená Naďa.
"No, dobře, přiznávám se, doličnou věc jsem našel, rozčtvrtil, rozstříhal, zničil, zohyzdil. Přinesu ukázat", odchází vědec do nitra svého bytu.
Za chvíli je zpět. "Víte, lepím historické městečko z kdečeho a chyběl mi poslední domeček, jak to slušně říct - veřejný dům", opatrně ukazuje na přinesený výrobek s červenými krajkovými záclonkami a červenou lucerničkou a lavičkou, vyrobených z výplní košíčků.
"Naďo, cos to provedla, víš kolik stála?", vzlyká nebohá Alena. "Já vám ten domeček věnuji...", snaživě vyjadřuje nápad na odškodnění inženýr.
"Jen si ho nechte, co by to bylo za město, kdyby tam chyběl b....", dál už Naďa nedořekla, Alenina dlaň jí zakryla ústa, je už přece noční klid a za protějšími dveřmi se ozývá šramot domovních zpravodajců.
A tak se Naďa s Alenou po neúspěšné misi vrátily k ořechovce a Přemek ke svojí milované zálibě.
Ti tři se nadále potkávají na chodbě, pozdraví se, usmějí a to je opravdu všechno.
