Víkend je nenávratně v čoudu, pondělní vstávání jakoby demonstrovalo srážku mojí hlavy s kriketovým míčkem. K tomu všemu se do práce absolutně netěším. Už vidím Žlábka, jak se po výjezdním setkání nafukuje jako héliový maxibalón.
Naštěstí jsem na inženýra nenarazila, ani jsem neměla tu čest být pozvaná do jeho pracovny.
První polovina pracovní směny proběhla jako nuda na prázdné pláži, až ve druhé půlce jsem se dostala na toaletu, kde jsem potkala kolegyni Gábinu, s věkem lehce kolem čtyřicítky, vždy usměvavou, dobře upravenou. Je také single, na rozdíl ode mě spokojená, život ji baví.
„Ty, Vilmo, škoda, že jsi nebyla na večírku, Žlábek tam upouštěl páru, celé autorství projektu si přivlastnil, o tobě nebyla vůbec řeč. Začínáme ho mít všichni plné zuby.“ „Děkuji Gábi, za pochopení.“ „Je to prevít a víš, že dostal za projekt: „Zelená mladým“ pořádnou finanční injekci?“,pokračuje Gabriela. „On něco dostal?", zírám překvapeně. „ No, jasně, dnes jsem házela prémiové cifry do tabulky a věř, že si přišel na dvacetpěttisíc a z toho dal Věře rovné čtyři.“ Věra je naše třetí kolegyně, čerstvá padesátka, macatá s ohromným dekoltem, který ráda vystavuje - takový "soudružkovský" typ, s natupírovanou trvalou, výrazným líčením. „Proč dostala Věra čtyři, vždyť na tom projektu nic.“ „Jo, jo, na projektu nic a na služebce něco, však by mohly Žlábkovy trenýrky vyprávět…..“
„A pro mě zase nula, viď?“ Gabča smutně přikývla. „Ale vykašli se na toho nosorožce, nechceš zajít třeba do cukrárny, povyprávět o svém novém uhnízdění?“. „Víš že ano, Gábi, mám stejně k tobě prosbu, zda bys mi nemohla poradit -chtěla bych si na sebe koupit něco barevného, ale víš jak nesnáším zkoušení v kabinkách.“ „Teda, Vilmi, konečně - má v tom prsty nějaký frajer?“ „Bohužel ne, ale řekl mi to nový soused, chlapík přes sedmdesát.“ „Sláva, ten stařík tě nakopnul, vivat“, rozesměje se Gábi zvonivým smíchem. „Tak po směně,až ten neřád vyfuní, nažhavíme komputer.“
Měly jsme štěstí, Žlábek byl hodně unaven víkendovým vypouštěním páry, zmizela i Věra – byl to asi pro oba nadlidský sportovní výkon.
My sedly k počítači. „Hele, ukáži ti obchody s oblečením, prohlídneš si, objednáme, vyzkoušíš doma a pokud ti to nebude, zašleme zpět, soustřeď se na jeden obchod nebo se v té změti budeš ztrácet“. Dala jsem na její radu, vybrala jsem si pro začátek dvě trička: jedno proužkované – námořnické a druhé pestré s barevnými abstraktními cákanci.
Domluvily jsme se také, že v sobotu po rozcvičce s Karáskovými, pro mě Gábi přijede autem a my se vydáme do obchodního centra krajského města přikoupit k vybraným tílkům vhodný doplněk - spodní díl. Začala jsem se těšit.
Cestou z práce jsem si představovala, jak své tělo zabalím do módního ozdobení a rázem se ze mě vyklube třicítka.
V samoobsluze, ve které jsem pořizovala denní nezbytnosti, se moje snění u pokladny rozplynulo jako pára nad hrncem. Vzpomněla jsem si, že mám v peněžence lísteček od Hlavičkové. Vytáhnu ho a hledím jak z jara: 2 mléka, 2 minerálky, 2 láhve piva a celé balení toaletního papíru. Jářku – dohromady 7 položek. Zatnu zuby, obličej se mi zkřiví do fantasmagorického šklebu. Dobrá nálada je nenávratně pryč. Nákup sotva dovleču domů.
Zvoním v prvním patře, u bytu vdovy Hlavičkové. „Paní inženýrko, jste zlatá, drahoušek!“ „Bylo to hodně těžké, příště, prosím, řekněte paní z charity, ta vám chodí nakupovat s taškou na kolečkách“, odpovídám unaveně. Hlavičková dělá hluchou. Podávám účet z obchodu, ani se nepodívá. „Paní Demazyová, nemám bohužel drobné, ale příště vše vyrovnám, nebojte, nebudete ztratná, přidám tuzér.“ „Paní Hlavičková, já vám nemohu chodit nakupovat, omlouvám se“. „Děkuji paní inženýrko, už musím, začíná seriál „Ulice“ hezký den“, pohotově zavírá dveře před mým nosem.
Zmoženě scházím schodiště. Zdá se mi to, sním nebo bdím, přesně v polovině schodů slyším za svými zády: „Do schránky zase hodím lísteček, pak vše vyrovnám, nezůstanu nic dlužná, to mi věřte, jakože se Hlavičková jmenuji“.
