Je neděle dopoledne, dopřávám si luxusu ležet ještě v posteli a číst si. Aprílové sluníčko svými paprsky nesměle nakukuje do oken, žaluzie propouštějí nitky duhového světla do místnosti, hřejivé teplo přistává na špičce mého nosu.
Na základě této plamenné mozaiky se rozhodnu, že si rozečtenou knihu vychutnám venku – na dvoře našeho domu.
Dvorek se mi už nezdá tak uplácaný jako při našem prvním seznámení - při koupi bytu. Je sice menších rozměrů, ale má vše, co má mít správný vnitroblok: trávníček, dvě lavičky, venkovní klepáč na koberce, v zadní části pár záhonků Hlavičkové.
Chci se posadit na dřevěnou lávku, nasávat čerstvý vzduch, vyhřívat se na sluníčku a číst.
Na malém travnatém plácku je společnost. Karásek s Kífem konají malou rozcvičku, světe div se, cvičí. Neřekla bych to do nich. Na sobě mají vybledlé modré teplákové soupravy pamatující ještě socialistickou éru, hudbu jim vytváří malý zrezivělý tranzistorák.
„Dobrý den, nebudu vás rušit, jen si tady něco přečtu“, omlouvám se. „Pojďte, přidejte se k nám, sousedko“, nabádá mě Karásek a na počest této výzvy rázně upaží. „Já necvičím, promiňte…..“ „Pr…proč?“ tázavě se na mě podívá Kíf. „Naposled jsem něco takového zkoušela na vysoké, nevím, zda bych se do toho vpravila.“
„Že vás lenost nefackuje, styďte se, tak si raději čtete jako stará bába, čtením nic nepokazíte ani nenapravíte…..“, ostře se ohradí Karásek.
„Tou starou bábou jste myslel mě“, ozve se náhle z balkonu prvního patra. „Vás nikoliv, madam Hlavičková, vždyť vy vůbec nepotřebujete číst, vše si vynahrazujete bedlivým špehováním. Do vašeho drahocenného času se taková malichernost jako je čtení vůbec nevejde. Zato byste mohla s tou vaší neustále mluvící", náhle výrazně polkne, aby toto slovo bylo nesrozumitelné:„hubou“, razantně cvičí dál Karásek a na Hlavičkovou se ani nepodívá, „založit cirkus!“ Kíf se nahlas rozesměje. „Nevychovanec zůstane nevychovancem, lituji vašeho syna pane Karásek, vy mu nemůžete být vhodným příkladem, vy ne“, naklání se přes zábradlí balkonu Hlavičková, nepoddajné vlasy jí poletují ze strany na stranu a na hlavě vytváří prapodivné šedočerné pavučinové klubko.
„Paní inženýrko, vůbec se s nimi nevybavujte, budete zklamaná, to mi věřte, mimochodem už jsem vám lísteček hodila do schránky, děkuji“, pomalinku odchází pryč s ušima našpicovanýma jako vysílač v nejvyšším utajení.
„Snad jste neslíbila nějakou pomoc téhle FBI, jenž nosí ve své duši nepokoj věčné nespokojenosti? Snaží se všechny vmanévrovat do pozice pomocníků nemohoucí stařenky, jenže její požadavky se budou nebezpečně zvyšovat, až uvíznete v pevných chapadlech a ať už budou vaše další bojové taktiky jakkoliv mírumilovné, nedostanete se odsud. A vděk, to slovo je Hlavičkové cizí, nezná ho, ani ho poznat nechce", promlouvá směrem k mojí osobě Karásek.
„Když já už jsem prostě taková", snažím se sama sebe hájit. „Neumíte říci ne – to je váš problém, počkejte docvičím a poté vám k tomu poskytnu malou přednášku, drahá sousedko“, nabídne se senior.
Sluníčko stále více připaluje, paprsky dosedají na mé tváře, na nichž dotvářejí pocit tepla, přimhuřuji oči, na četbu se už téměř nesoustředím.
„Podívejte, paní Vilmo“, vyleká mě náhle ze snění hlas pana Karáska, „musíte se naučit říkat ne, prostě věci, které nechcete dělat, nedělejte a neberte to jako neslušnost. Dobré vychování radí, že máme říct raději hned ne, než se v tom plácat. Jak se motor rozjede, je těžké ho zastavit. Ptáci proto mají létat svobodně a dle vlastního tempa. Když jim přistřihnete křídla, tak z nich uděláte nevolníky a když jim do křídel dáte motorek – uštvete je." „Máte pravdu, pane Karásku, musím se nad sebou zamyslet, ale od čeho začít?“, pokládám otázku. „Mysl a tělesná zdatnost, moje drahá, pusťte se do rozcviček s námi, o víkendu sraz v 10 hod na dvorku."
„Já nevím, co si řeknou lidi?“ „Těmi lidmi myslíte hlasnou troubu Hlavičkovou?“ „No třeba." „Tak zrovna na tu se vyprdněte nebo byste raději místo rozcvičky přivítala čajový dýchánek s přesným popisem, kdo kdy právě spláchnul záchod, kdo si zvednul prkénko, a kdo, nedejbože, hodil svůj bobek mimo mísu, to byste chtěla?“
„Tak domluveno - příští sobotu v deset“, nečekají na mou odpověď Karáskovi. Jen Kíf podotkne: „T…těším se“, a oba šmahem mizí v útrobách domu.
