"Firma, kde jsem pracoval, rozdávala pamětní nože s logem. Po večírku, cestou domů, jsem byl ohromen tím krásným nožíkem, který jsem si chtěl nechat na věčnou památku a tak jsem si ho zabodnul rovnou do břicha, to je celé story".
Neochotně jsem odpověděl na otázku při společné terapii v psychiatrické léčebně.
"Můžete, prosím, Jarmile, blíže popsat situaci", vyzývá mě usměvavá terapeutka, námi přezdívaná Smajlena, podle věčně chechtajícího se smajlíka.
"Nechci", sesunu se na terapeutické židli a vzdorovitě rozkročím doširoka vlastní nohy.
"Co na tu sebevraždu říkala rodina", položí mi otázku vpravo sedící mužík s připlasknutou mastnou přehazovačkou.
"Žádnou rodinu nemám, vymřeli po meči, přeslici a já brzy pojdu po stolici. Chce se mi šíleně, pokud nepůjdu, vybuchnou mi střeva a vy zažijete ohňostroj, o kterém snily vaše rypáky celý život!", chytnu se demonstrativně za břicho.
"Ach jo, tak jděte", sklíčeně se na mě podívá Smajlena.
---------------------------------------------
"Máš jít na kobereček ke Smajleně", vražedně blízko se mi k obličeji přilepí kolega ze společného pokoje a v jeho dechu je cítit cibulové obědové aroma s vlastním zkaženým dechem, což mi nadzvedlo žaludek do vesmírných výšin.
"Jo, už jdu, co zase chce?", naštvaně se zvedám k odchodu, právě jsem se totiž natáhl k odpočinku na postel.
------------------------------------------
"Dobrej", pozdravím Smajlenu v kanceláři a bez vyzvání pokračuji: "Na co si zase stěžovali, prý v noci chrápu, prdím, říhám, souložím. Ke třem bodům se přiznávám, ten čtvrtý je bohužel v těchto podmínkách, neproveditelný", melu jako kulomet.
"Zastavte řeč, Jarmile, popravdě ano, stěžovali si. Ale já vám chci říct něco jiného. Víte, můj syn se zabývá naším rodokmenem a vypátral, že jsme rodina. Konkrétně naše babičky byly sestry. Syn se touží s vámi setkat".
"Jestli tomu dobře rozumím, tak synáček, jistě po vás, lékař nebo medik, chce zkoumat moji osobu. Řeknu to asi takto, jak vystřelím z této pakárny, přiložím si k hlavě bambitku a věnuji tohle zbídačené tělo synáčkovi, může se na něm v pitevně vyřádit".
"Ach jo, Jarmile, se vším jste hotový. Můj syn Jonatan je autista a jeho velkým koníčkem je rodokmen naší rodiny. Moc by mu pomohlo, kdybyste se s ním mohl seznámit", poprosila mě vlídně Smajlena.
----------------------------------
"Jsi nějaký rozvrkočený, nelíbali jste se, ta Smajlena po tobě jede, nezdá se, přitom je to taková šedá myška", vycení na mě zuby Hubosmradlavka.
"Náhodou - žádná šedá myš, je velmi chytrá a inteligentní, vy jí nesaháte ani po...", zařval jsem jako lev.
"Ňadra....", špitnul Přehazovačka.
"No třeba", dodal jsem a se vztyčenou hlavou sebevědomě odkráčel směrem ke své posteli.
Vědomí, že mám rodinu a ta mě chce vidět, mi najednou přivodilo nečekanou vlnu štěstí. A já byl za to nečekané životní vlnobití vážně moc vděčný....
