Prahou na vlastní lodi

O městech se říká, že jsou nejkrásnější při pohledu z vody. O Praze to platí dvojnásob. A pokud si loď řídíte sami, máte postaráno o nezapomenutelný zážitek.

Mnoho lidí neví, že řídit loď můžete i bez kapitánských zkoušek. Jde to, pokud se jedná o malé plavidlo a pokud se chystáte plavit jen po větších českých řekách. A s trochou odvahy lze projet i Prahou. Tuto plavbu dostal můj muž ke svým kulatým narozeninám. Zkušenosti už měl z podobných cest po holandských kanálech a celá naše čtyřčlenná rodina i se psem mu věřila.

Loď jsme si vyzvedli v marině v pražských Holešovicích a po úvodní půlhodince jsme se vydali vstříc zážitkům. Podjeli jsme libeňský most a potkali parník plný výletníků. Myslím, že my jsme pro ně byli větší atrakcí než oni pro nás. Pak už nás čekala první zdymadla na Štvanici. Jsou dvoukomorová a průjezd bývá bezproblémový a rychlý. Podle instrukcí jsem přibližně 500 metrů před komorami zavolala na jejich velín a slovy „Dobrý den, tady loď z půjčovny..“ jsem je připravila na příjezd amatérů. Ze začátku jsem trochu váhala, ke které komoře patří naše zelené světýlko, ale zvládli jsme to téměř profesionálně. Za Hlávkovým mostem jsme minuli elektrárnu (to je ta zelená budova vpravo na fotce) a pak se nám otevřel výhled na Pražský Hrad.

Další most je Štefánikův. To už se naše holky uvelebily na přední palubě a předzásobily se dobrotami. Pohled na pražské panorama a závistivé pohledy turistů byly bonusem. Mne ale zaujal i Čechův most zespoda.

Cesta hrozně rychle ubíhala. Byl další most (Mánesův) a já se pořád koukala do mapy. I na řece se totiž musí dodržovat pravidla. Například průjezd pod mostním obloukem určuje žlutý kosočtverec. Je potřeba naplánovat dráhu plavidla s dostatečným předstihem, abychom nekřížili cestu velkým parníkům. Jejich brzdná dráha je totiž výrazně delší než u malých lodí. A tak jsem se ani nenadála a pluli jsme pod Karlovým mostem.

Po něm čekal obávaný průjezd plavební komorou na Smíchově. Technicky to obtížné není, ale komora je úzká a je jenom jedna. Proto mají přednost parníky pro turisty a po dvanácté hodině se průjezd malým lodím vůbec nedoporučuje. I tady, stejně jako na všech zdymadlech dále po řece, jsme se hlásili telefonem předem a čekali na instrukce. Museli jsme se přivázat a chvíli jsme čekali, než se průjezd uvolní. V sobotu nás naštěstí žádné komplikace nečekaly a my pokračovali dál.

Podjeli jsme pod Jiráskovým, Palackého i železničním mostem a pokochali se výhledem na Vyšehrad.

Cesta krásně ubíhala. Minuli jsme Barrandovský most i zdymadla v Modřanech. Tady někde jsme chtěli zastavit, vyvenčit psa a najíst se. Hned v Modřanech bylo molo s možností kotvení. Nám se ale nechtělo vracet a jeli dál. Bohužel se ukázalo, že jsme prohloupili. Další možnost kotvení jsme už nenašli. A kotvit dále od břehu, tj. bez přístupu na břeh, se nám nechtělo. Naštěstí Jackie byla v pohodě. Dalším velkým zážitkem byla zdymadla ve Vraném nad Vltavou. Jsou to zdymadla pro překonání přehradní hráze a tak jsou pořádně vysoká. Nejmíň 10 metrů. Když se za námi zavřela vrata, všichni jsme cítili stísněnost. Ale museli jsme neustále přivazovat a odvazovat loď, aby se netočila, kam se jí chce.

V pozdním odpoledni jsme dojeli do Měchenic. Tady je přístaviště u restaurace Fregatta. Kromě výborné restaurace tu mají i zázemí pro „vodní“ turisty jako my, tj. sprchy i záchody. Naše loď ale byla pořádná a mimo postelí měla i kuchyňku a příslušenství.  Uvařila jsem oběd, pes byl vyvenčen a nám už se nikam dál nechtělo. Takže jsme v Měchenicích přenocovali.

V neděli ráno jsme nechtěli vyspávat úplně dlouho, abychom v klidu stihli projet smíchovská zdymadla. Jenže jsme se probudili do mlhy. Po osmé ráno se mlha začala rozpouštět a my se vydali na cestu zpět. Byl to ale úplně jiný pocit z jízdy. Viditelnost malá, úplné ticho, jen na naší lodi svítilo pár světel. Zpětně to hodnotím jako nejromantičtější část plavby (kapitán asi ne, ale toho čekalo mnohem větší překvapení).

Znovu jsme projeli zdymadly ve Vraném nad Vltavou a mířili k Zbraslavi. Tady nás ale polilo horko, protože přestalo fungovat čerpadlo motoru a loď byla unášena po proudu. Naštěstí fungovala dvě malá čerpadélka po bocích lodi a my mohli jsme udržovat přímý směr. Na radu majitele lodi jsme motor několikrát prolili vodou, ale čerpadlo se nerozběhlo. Ujeli jsme několik kilometrů až na začátek Zbraslavi, kde jsme se přivázali k soukromému molu. Nakonec nám čerpadlo vyměnili, ale bylo jasné, že smíchovská zdymadla do poledne budeme stíhat jen tak tak.

Po zdolání modřanských zdymadel jsme pospíchali na Smíchov. Jenže nastalo druhé ouha. Byla neděle 28. září a to se v Praze koná skautský závod „přes tři jezy“. Závod startuje u Císařské louky a končí na Štvanici. Je to jediný den v roce, kdy do centra Prahy míří rafty, kánoe a pramičky s malými skauťaty i podroušenými dospěláky. Všechna plavidla křížila naši dráhu. Fakt super. Navíc jsme na lodi měli nápis Bez řidičáku a jistě si každý dovede představit lidovou tvořivost ve formě poznámek na našeho kormidelníka. Všechno ustál a žádnou kánoi jsme nepotopili.

Smíchovská zdymadla jsme nakonec stihli asi za 5 minut dvanáct a kolem Sovových mlýnů jsme zamířili znovu pod Karlův most. Ale pořád jsme měli vodáckou společnost. Příští rok tenhle závod pojedeme na naší Pálavě také.

Mezi Čechovým a Štefánikovým mostem je loď ČEPRO, kde loďky i parníky tankují. Palivo jsme nabrali i my, protože jsme se museli vrátit s plnou nádrží. Pak jsme přejeli na druhý břeh Vltavy a na chvíli se uvázali. Nakonec jsme se na nábřeží vedle botelu Albatros naobědvali. Lidé chodili kolem a nevěřili svým očím.

Původně jsme chtěli projet Podbabou a doplout až k ústí Chaberského potoka, ale vzhledem k dopolednímu zdržení bychom to nestihli. Dojeli jsme alespoň k novému Trojskému mostu a pak se otočili zpět k domovské marině. Cestou jsme ale udělali ještě jeden malý dobrý skutek. Do Troje jsme dotáhli unavenou posádku raftu, v které už děti nechtěly pádlovat. No a ve čtyři jsme naše plavidlo vrátili.