Na kole kolem Česka - část 6: jižní Morava

V roce 2014 jsme započali naši cestu na kolech podél české hranice. Začali jsme v Chebu a pokračovali na jih proti směru hodinových ručiček. Tentokrát začneme v Nové Bystřici a skončíme v Břeclavi.

Tento cyklovýlet spadá do našeho vyprávění o objezdu republiky na kolech. Je to šestá část o jižní Moravě. Čekali jsme placku, ale opak byl pravdou. Celkově jsme najeli 209 km.

jižní Morava

Naše cykloputování pokračuje v červenci 2019. V neděli 2.7. ráno jsme nasedli do auta a dojeli do Jihlavy, odtud jsme pokračovali vlakem. Nejprve rychlíkem do Jindřichova Hradce a pak úzkokolejkou do Nové Bystřice, kde jsme končili minulý rok. Všechno probíhalo hladce, ale nepřálo nám počasí. Předpověď slibovala 38 oC a nemýlila se. Cesta pomalým vláčkem byla úmorná. V Bystřici jsme se potkali s kamarády z Hradce, začali jsme jedním pivkem v nádražní restauraci a pak se rozjeli na kolech po silnici a zároveň cyklostezce 1007 směrem na Slavonice.

                Česká Kanada je kopcovitá a hned první kopec na Větrov dal pořádně zabrat. Vedro, bezvětří. Nahoře mi bylo trochu blbě, ale chvilka oddechu a spousta vody to spravilo. Pak jsme pokračovali na Veclov a Staré Město pod Landštejnem. Tady jsme se najedli. Prohlídku hradu Landštejn jsme vynechali. Bylo vedro, byla by to zajížďka a navíc jsme tu byli před pár lety. Kousek za Starým Městem je důležitá hranice. Přijeli jsme na Moravu. Jeden mezní kámen je někde u silnice, my jsme ale chtěli vidět pravý hraniční kámen. Ten leží na cyklostezce 1003. U hraničního kamene se rozloučili Hradečáci a my pokračovali dál jen ve dvou. Projeli jsme Maříží a prohlédli si tu vyhlášené keramické dílny. Naštěstí brašny jsou malé a nešlo si nic koupit. Kdybych ale měla chalupu, tak nevím… Odsud to byl jen kousek do Slavonic, kde jsme měli rezervovaný první nocleh v hotelu Arkáda. Původně jsem chtěla vidět ještě Pevnostní areál u Slavonic s řopíky a bunkry, ale bylo moc vedro. Nakonec jsme si prohlédli náměstí i pár přilehlých uliček. Moc dobře jsme se najedli v Besídce, což je hospoda v historickém domě, kterou založili Sklepáci v čele s Vávrou.

                Druhý den už bylo o maličko lépe. Vyjeli jsme po cyklostezce 48 a zároveň silnici 409 směr Slavětín a Písečné. Tady jsme si dali nanuka a doplnili minerálku. Mají tu nově zrekonstruovaný zámeček a potůček – Moravskou Dyji. Po stejné silnici i cyklostezce to rychle ubíhalo a minuli jsme Rancířov a Vratěnín. Tady konečně jsme chtěli opustit silnici a poznávat Podyjí. Jenže tu silničáři opravovali mostek u rybníka a nedovolili nám přejít. Objížďka vedla kolem rybníka a pak lesní cestou na Graselovu stezku a cyklostezku Vranovsko. Kousek jsme se vrátili na Graselovu (Grázlovu) vyhlídku. Podle tohohle Grasela máme v češtině grázla, byl to lupič a podvodník. Vyhlídka je ale nádherná a říká se jí i Bílý Kříž. V tomto místě Dyje vtéká do Česka a začíná tvořit typické kaňony. Vrátili jsme se po stejné cestě na cyklostezku (Vranovsko, pak i 48) a dojeli do Podhradí nad Dyjí. Dá se sice jet blíž k hranici, ale kolem řeky je to hezčí. V Podhradí jsme se vykoupali na jezu (říční km. 204!) a pak naobědvali. Následný kopec jsem pak kolo tlačila. Cyklostezka 48 pokračuje na Starý a Nový Petřín. Na poli tu pěstovali konopí. Vonělo to trošku jinak, tak třeba je to technické konopí. Nevím. K Dyji jsme sjeli opět ve Vranově. Zámek Vranov byl zavřený, protože bylo pondělí a tak jsme si ho prohlédli z hospůdky u řeky. Doplňovali jsme tekutiny a kofein. Dál jsme pokračovali podél řeky na Staré Hamry (stezka 5122). Asi po 2 km se stezka odklání od řeky a šplhá nahoru. Nevím, kdo vymyslel, že tu můžou jezdit kola. Občas jsem nebyla schopna kolo ani tlačit a Petr mi pomáhal. A nakonec začalo pršet a blížila se bouřka. Meteorologové dokonce vydali výstrahu na silné bouřky a ta představa v lese byla znepokojivá. V Čížově jsme se schovali do autobusového přístřešku a vše přečkali. Nakonec byla buřina krátká. Z Čížova jsme, už mimo cyklostezku, pokračovali na Horní Břečkov a Milíčovice. Spaní jsme měli v Althanském hostinci. Ten nechal za svého života vystavět Michal Antonín Althann (1716-1774) vlastník Vranova.

                Na třetí den jsme naplánovali kratší trasu Podyjím. Je to kraj vína, tak to přeci neprosvištíme. Z Milíčovic jedeme na Lukov. To je mimochodem moc hezká vesnička se spoustou pěkných penzionů. Pod Lukovem vjíždíme do lužních lesů. Cyklotrasa číslo 48 s odbočkou 5002 na zříceninu Nový Hrádek. Nový Hrádek u Lukova je rozsáhlá a dobře uchovaná zřícenina hradu. Každou hodinu se zde konají prohlídky, což jsme ale netušili. Cesta k hradu vede z kopce dolů, a protože kola jsme nechali nahoře, prohlídku jsme nakonec vynechali. Příště. Prý jsou tu moc hezké výhledy na Dyji. Alespoň toto nám tvrdila paní průvodkyně, která ke hradu přisvištěla na horském kole. Z Nového Hrádku jsme si chvíli užili příšernou cestu k Podmolí, to jsem si říkala, že to dnes asi nestíháme. Ale pak už byla zase pevná cesta - cyklostezka 5000 směrem na vinici Šobes. Cestou se občas otevřely moc hezké průhledy na údolí Dyje. Je to 1. zóna NP, ale vodácky by to bylo úžasné. Samotný Šobes leží na úbočí skalního ostrohu v meandru řeky a je to jedna z nejstarších a patrně nejlepších vinic evropských vinařských poloh. Zdejší mikroklima se podobá podmínkám například na Rýně či v údolí francouzské Rhôny. Podle údajů wikipedie byla tato lokalita osídlena již ve starší době kamenné. Pravěké hradiště zde bylo v době bronzové, osídlení i v čase Keltů a v době římské. Víno se tu pěstuje od středověku. Plocha celé viniční trati je asi 16 ha, vinná réva se pěstuje na ploše asi 11 ha. Zbytek plochy zabírá meruňkový sad. V současnosti tu hospodaří Znovín Znojmo a pěstuje Rýnský a Vlašský ryzlink. Oba druhy jsme ochutnali (Znovín tu má pro návštěvníky stánek a pije se ze skleniček!) a bylo to moc dobré. Cesta pak pokračuje dolů k řece. Kola jsme svedli dolů, protože to je kamenitý krpál. Přes Dyji vede mostek a pak zase nahoru. Přes Hnanice jsme dojeli do Šatova, kde jsme se u Waldů najedli a pak si prohlídli Malovaný sklep. Jsou tam vtipné, až naivní kresby lidového umělce Maxmilliana Appeltauera. Pak už jsme jen jeli. Chvalovice, Dyjákovičky (taky s vinnými domky) až do Jaroslavic. Z Dyjákoviček je to dlouhá a rovná cesta mezi poli, kde jediným zpestřením jsou bývalé věže pohraničníků. Zámek v Jaroslavicích se kvůli majetkovým sporům rozpadá, proto jsme chtěli vidět alespoň vodní mlýn ve Slupi. Podle fotek je nádherný. Bohužel zavíral ve 4 odpoledne, což jsme nestihli. Nakonec jsme si užívali víno a krásnou zahradu u Muhlbergů, kde jsme nocovali.

                Další ráno jsme vyrazili po cyklostezce 48 z Jaroslavic přes Hrádek, Dyjákovice a Hevlín. Je to rovinatá krajina s menšími lužními lesíky. Občas se otevřel pohled na Pálavu. U obce Jevišovka jsme zase přejeli Dyji, která teče do vnitrozemí a vodní nádrže Nové Mlýny. V Novém Přerově jsme se zastavili na oběd v Jáňově dvoře. Mají tu úžasné dobroty z kozího sýra (já měla smažák!!), ale také tu bydlí malé vlaštovičky. Je to zároveň ekoagrofarma, která nabízí i ubytování a rekreaci. Z Nového Přerova vede do Mikulova cyklostezka 41. My jsme v Mikulově kdysi byli, s dcerami jsme vyšlapali na Svatý kopeček a dokonce si holky zvonili ve zvonici. Proto jsme do centra nezajížděli a jeli dál. Cyklostezka 411 vede podél železniční trati a zároveň vede po stopách stezek smrti, tedy dokumentuje přechody jižní hranice do Rakouska z dob totality. Stezka je určena pro turisty i cyklisty, byla vybudována na místech signální stezky, kudy do roku 1989 vedl drátěný zátaras, a je dlouhá dva a půl kilometru. Začíná na mikulovském zámku, vede ke Staré Celnici a končí v Sedleci. Je tu umístěno třináct panelů s přesnými popisy událostí včetně fotodokumentace. Touha po svobodě a přísně střežená hranice vyprovokovala nebývalou kreativitu a lidé si pro splnění svého cíle volili často neuvěřitelné prostředky – do svobodného světa se snažili přeplavat ve skafandrech, podhrabat pod drátěnými zátarasy s elektrickým proudem nebo přeletět hranici v často bizarních strojích. K útěkům se snažili využít i horkovzdušný balón, dva muži unikli pozornosti Pohraniční stráže a do Rakouska přejeli na sedačkách zavěšených na vedení vysokého napětí a je zaznamenán i případ (neúspěšný) překonat zátarasy v podomácku vyrobeném tanku. U Mikulova je i památník 53 zabitých při přechodu hranice, kde na každém sloupu je jedno jméno. Cyklostezka 411 pak vede dál na Sedlec, Úvaly a pak do Valtic. Vzali jsme to horem přes Reistnu, kde je nádherný výhled na Valtice i okolí. A Valtice jsou odsud z kopce dolů. Ve Valticích jsme měli ubytování u Prinze. Přijeli jsme brzo a stihli i prohlídku zámku. Valtice jsou barokní zámek a v rámci celého lednicko-valtického areálů je zapsán pod UNESCO. Po několik staletí do roku 1945 byl knížecím sídlem rodu Lichtenštejnů, nyní je v péči státu. Přehnanou péči jsem ale nepozorovala. Večer jsme si ještě prošli centrum města a okoštovali nějaké to vínečko.

                Poslední den jsme potřebovali dojet do Břeclavi. Z Valtic jsme vyjeli po silnici a zároveň cyklostezce 411 na Celňák. Tady jsme se napojili na EV 13 a podél hranic a pole s voňavým anýzem jsme dojeli k Františkovu rybníku. U železniční trati se stezka přejmenovala na 42A a naposledy jsme přejeli Dyji. Po pár kilometrech jsme odbočili na Pohansko. To je krásný empírový lovecký zámeček, který také postavili Lichtenštejnové. Byl ale zavřený. Zámeček se nachází v těsné blízkosti dávného slovanského hradiště, resp. repliky slovanského obydlí – chýše. Pak už jsme dojeli do Břeclavi. Zvenčí jsme se podívali na zámek, který se skoro rozpadá. Pak jsme na nádraží nasedli na vlak do Brna a pak do Jihlavy.