Číslo jedna, pes. Zakotvil u nás zkraje července. Motá se pod nohama, sežere na co přijde, všude trousí chlupy. Zkouší, co vydržíme. Děti zkouší, co vydrží pes. Co vydržím já je každému putna, já musím nejspíš vydržet všechno.
Přírůstek číslo dvě, vši. Už jsou doufám vybité,na rozdíl od dětí a psa mi ničily život jen chviličku, pak potkaly odvšivovací šampon. Dezinsektovat nemluvícího autistu je opravdu zážitek. No co, aspoň bude vděčný za obyčejné mytí vlasů. Chtěla jsem všechny děti vzít strojkem, výše zmíněný obtížný hmyz se prý neudrží na vlasech kratších než 8 milimetrů. Přeci jen, lepší prevence zdarma než šampon za tři stovky a breberky v rodině. Nejstarší dítě mě obměkčilo pláčem, má indiánský účes vzadu dlouhý. Prý ho nutně musí mít i nadále. Na mrňata jsem nenašla odvahu. Pomalu ji sbírám. Jinak už i nejmladší dítě navštěvuje vzdělávací ústav,konkrétně školku. Za maminkou mu neukápla ani slzička. Zjevně zralý exemplář. Takže dopoledne věnuju psovi,nákupům a podobným bejkárnám. Aktuálně se čistokrevně třesu na nadcházející víkend. Byla jsem povolána svatebně svědčit jedné odvážné dušičce.Odjezd pátek,návrat neděle. Vypnu část mozku s názvem Rodina a zvířata a užiju si to. P.S.Omluvte místy dvojité nebo žádné mezery, autík zničil mezerník. P.P.S. Rodinu i zvěř miluju,ale kdybych na ně nemohla brblat, asi bych to s nima nepřežila ;-)
